Muži v ženských rolích

Vzpomínám si na jednu příhodu, když mi bylo asi deset let a trávila jsem zrovna prázdniny u babičky. Babička mě vždycky vedla k pořádku, čistotě a považovala za velmi důležité, abych se naučila pečovat o domácnost. Nic jsem nenamítala, nevadilo mi to. Zdálo se mi to v podstatě v pořádku. Do chvíle, kdy mému bratrovi řekla:"Přece nebudeš umývat nádobí, to je ženská práce!" Pamatuju si jako dneska, jak mě ta věta tenkrát naštvala. A připadala mi úplně nesmyslná. Šlo přece jen o jedno umytí nádobí. Samozřejmě - pokud si žena udělá z muže služku, která musí   každý den obstarávat všechny domácí práce, protože žena je líná a nic z toho se jí dělat nechce, jde o situaci malinko jinou. Na občasné pomoci muže a jeho zapojení do chodu domácnosti nevidím ale nic špatného. Někdy je to naopak nezbytné. Co když se žena najednou ocitne v nemocnici a muž musí doma fungovat sám nebo se dokonce starat o děti? V používání pojmu "mužská a ženská práce" bych tedy byla opatrná.

Za všechno pravděpodobně může výchova a přístup společnosti. Existují povolání a obory, ke kterým mají bližší vztah muži (všeobecně za takové obory považujeme například matematiku, informatiku nebo stavebnictví) a naopak v odvětvích jako je školství, zdravotnictví nebo sociální práce se v drtivé většině setkáváme se ženami. Svým způsobem je to takto asi v pořádku. Mužský a ženský svět je v mnoha ohledech odlišný a každý zkrátka máme blíž k něčemu jinému. Nutno ale říct, že dnes se tyto rozdíly stále častěji stírají. Mám několik kamarádek, které studovaly nebo stále studují informatiku a naopak se mezi mými spolužačkami studijního oboru sociální práce vyskytovala sice jen jedna, ale o to vzácnější mužská výjimka. Bylo mi to sympatické. Zdálo se mi vždycky úžasné, když jsem se s podobnou situací někde setkala; když se muž vydal na cestu, kterou většina společnosti vnímá jako typicky ženskou a nebál se posměšků nebo toho, že si na něj někdo bude ukazovat. Prostě se takovému oboru chtěl věnovat, a tak se mu věnoval. Nikdy by mě nenapadlo dívat se na muže, který zastává ženskou roli jako na někoho nenormálního. Právě naopak! V naší společnosti to chce sakra odvahu!

Nedávno jsem narazila na článek o 28letém panu Jiřím, který pracuje jako učitel v mateřské školce. Naprosto mě uchvátil. Jde o situaci v našich poměrech téměř nevídanou. Nikdy předtím jsem neslyšela o muži, který by v mateřince pracoval. A je to obrovská škoda. Myslím si totiž, že právě školství je odvětví, ve kterém mužský přístup žalostně chybí. Podle Českého statistického úřadu ve školství pracuje 225 000 žen a necelých 60 000 mužů. S několika muži v roli učitele jsem se samozřejmě během své školní docházky a studia setkala, ale nebyla to žádná sláva. Ten nepoměr mezi pohlavími je zde nepřehlédnutelný. Přitom muži jsou v mnoha případech úžasnými učiteli. Mají k dětem úplně jiný přístup a dokážou si svou práci daleko víc užít. Takže zatímco se velmi často setkáváme s učitelkami, které jsou podrážděné, přepracované a nervózní, muži si, možná i vzhledem k tak malému zastoupení mezi pedagogy, udržují větší nadhled. Přinášejí do vzdělávání nové postupy a svěží vítr. Nehledě na to, že i děti mužské vzory ve školách přijímají s nadšením. A co teprve maminky. Říká se, že vidí-li žena muže s malým dítětem, je to pro ni velmi sexy pohled. Souhlasím s tím, i když tohle tvrzení samozřejmě neplatí ve sta procentech. Znám jednoho mladého muže, který se už kdysi dávno rozhodl pracovat s dětmi. Nastoupil jako učitel do speciální třídy pro postižené. Setkával se tam s různými typy žáků - s dětmi s mentální retardací, s takovými, které často ani nevnímaly okolí, ale kvůli našim zákonům do školy docházet prostě musely nebo s dětmi, které byly upoutány na kolečkové křeslo. A pracoval s nimi rád, bavilo ho to. Učil děti trpělivě, jezdil s nimi na výlety a svou práci miloval. Když jsem se s tímto mužem setkala poprvé a zjistila, jaké profesi se věnuje, řekla jsem si něco jako:"Fíha!" V tom nejlepším slova smyslu. Obdivně jsem k němu vzhlížela, protože každý, kdo se jen na chvilku dostal do podobného prostředí ví, jak je taková práce náročná. Fyzicky, ale hlavně po psychické stránce. O mnoho náročnější než práce se zdravými a veselými dětmi. Málokterý mladý muž se dobrovolně vydá na profesní dráhu, ve které se u svých žáků dočká nulových nebo jen velmi malých pokroků. Přesto byl ve své práci spokojený a na jednom místě vydržel přes deset let. Pak, podle jeho vlastních slov už musel změnit prostředí, protože ať chceme, nebo ne, podobná práce člověka ovlivňuje, a to i v negativních směrech a po nějaké době člověk zkrátka cítí, že potřebuje změnu, aby mohl dál fungovat. Budiž mu to přáno.
Vrátím-li se ještě k panu Jiřímu, o kterém byla řeč výše, myslím si, že do školky, kde by pracoval mladý a pohledný muž, by se netěšily jenom děti, ale i maminky, které je tam každé ráno vodí. V naší společnosti jde stále ještě o neobvyklou situaci, ale jsem přesvědčená, že české školství na všech stupních vzdělávání potřebuje mužské vzory. Třeba už pro udržení duševního zdraví dětí i samotných učitelek.

Rozdíly mezi muži a ženami se pomalu, ale jistě stírají (vyrovnávají, chcete-li) i v samotných rodinách. Všimněme si, že dříve maminky nastupovaly na mateřskou dovolenou, dnes už existuje dovolená rodičovská. A tak se doma o děti mohou starat i muži, zatímco maminky chodí do práce. Někdy to ani jinak nejde, například pokud žena vydělává víc peněz a lépe tak uživí rodinu. Jestliže se na tom, že na rodičovskou dovolenou nastoupí muž, dohodnou oba partneři a nemají s tím problém, říkám si, proč ne? Otázkou zůstává, kolik mužů s tímto modelem bude souhlasit. Bohužel stále žijeme ve společnosti, kde je jakákoli odchylka od normálu okolím hodnocena negativně a na zúčastněného se potom právě to okolí dívá dost podezřívavě nebo posměvačně. Říká si, co to je sakra za chlapa, že na něco takového přistoupil a nechal ze sebe udělat "pana Kuchyňku". Sama se k tomu takhle negativně nestavím, naopak si myslím, že každá žena je ráda, když vidí, že se její muž dokáže postarat o děti, uvaří jim a udělá s nimi úkoly, zatímco je žena v práci. Mít takovou oporu a jistotu v partnerovi je přece výhra. Neříkám, že by muži měli kompletně převzít ženskou roli, ale občasná pomoc určitě není k zahození. Koneckonců, už dávno neplatí, že v kuchyni se musí otáčet jen žena. Možná znáte několik kuchařů-mužů, kteří se vaření věnují profesionálně. A nebo čas od času alespoň doma. Často slýchávám, že muži jsou lepší kuchaři než ženy. Uhodnout, proč je tento názor tak rozšířený, asi nebude těžké. Muži většinou vařit mohou, ale nemusí. A když nejsou svazováni tím, že vaří z povinnosti, daleko víc je to potom baví. Nebojí se experimentovat (velká část mužů opravdu nevaří podle receptu, ale dává prostor fantazii) a umí si vaření užít. Je to stejné jako v kterékoli jiné lidské činnosti. Když jste okolnostmi k něčemu nuceni, pravděpodobně vás to nebude bavit tolik jako když je pouze na vás, kdy a jak se do činnosti pustíte.
Nahlédneme-li do "uměleckého světa", najdeme například mezi módními návrháři řadu mužů. A to jsem si dřív taky myslela, že jde o povolání čistě ženské. Jak je vidět, postupujeme kupředu.
Je úžasný pocit, když víte, že za sebou máte silného muže se vším všudy, který se věnuje tradičním mužským činnostem nebo umí kdeco opravit. Na druhou stranu, zapojit se čas od času do domácího kolotoče a umět ženě pomoct, aniž by si muž říkal, že je to pod jeho úroveň, protože tohle má dělat jenom ona, je taky cenné. Hranice se posouvají a v konečném důsledku je asi jedno, jestli nějakým způsobem vybočujete. Pokud jste tak spokojení a děláte něco, co vás baví, mínění okolí vás v podstatě nemusí zajímat. A tak se třeba i další muži stejně jako pan Jiří rozhodnou rozšířit řady pedagogů v našem školství nebo tatínků na rodičovské dovolené. Určitě takových mužů nebudou rázem davy, ale právě proto, že jde v našich poměrech spíše o výjimky, měli bychom si je hýčkat.