Muži v ženských rolích

Vzpomínám si na jednu příhodu, když mi bylo asi deset let a trávila jsem zrovna prázdniny u babičky. Babička mě vždycky vedla k pořádku, čistotě a považovala za velmi důležité, abych se naučila pečovat o domácnost. Nic jsem nenamítala, nevadilo mi to. Zdálo se mi to v podstatě v pořádku. Do chvíle, kdy mému bratrovi řekla:"Přece nebudeš umývat nádobí, to je ženská práce!" Pamatuju si jako dneska, jak mě ta věta tenkrát naštvala. A připadala mi úplně nesmyslná. Šlo přece jen o jedno umytí nádobí. Samozřejmě - pokud si žena udělá z muže služku, která musí   každý den obstarávat všechny domácí práce, protože žena je líná a nic z toho se jí dělat nechce, jde o situaci malinko jinou. Na občasné pomoci muže a jeho zapojení do chodu domácnosti nevidím ale nic špatného. Někdy je to naopak nezbytné. Co když se žena najednou ocitne v nemocnici a muž musí doma fungovat sám nebo se dokonce starat o děti? V používání pojmu "mužská a ženská práce" bych tedy byla opatrná.

Za všechno pravděpodobně může výchova a přístup společnosti. Existují povolání a obory, ke kterým mají bližší vztah muži (všeobecně za takové obory považujeme například matematiku, informatiku nebo stavebnictví) a naopak v odvětvích jako je školství, zdravotnictví nebo sociální práce se v drtivé většině setkáváme se ženami. Svým způsobem je to takto asi v pořádku. Mužský a ženský svět je v mnoha ohledech odlišný a každý zkrátka máme blíž k něčemu jinému. Nutno ale říct, že dnes se tyto rozdíly stále častěji stírají. Mám několik kamarádek, které studovaly nebo stále studují informatiku a naopak se mezi mými spolužačkami studijního oboru sociální práce vyskytovala sice jen jedna, ale o to vzácnější mužská výjimka. Bylo mi to sympatické. Zdálo se mi vždycky úžasné, když jsem se s podobnou situací někde setkala; když se muž vydal na cestu, kterou většina společnosti vnímá jako typicky ženskou a nebál se posměšků nebo toho, že si na něj někdo bude ukazovat. Prostě se takovému oboru chtěl věnovat, a tak se mu věnoval. Nikdy by mě nenapadlo dívat se na muže, který zastává ženskou roli jako na někoho nenormálního. Právě naopak! V naší společnosti to chce sakra odvahu!

Nedávno jsem narazila na článek o 28letém panu Jiřím, který pracuje jako učitel v mateřské školce. Naprosto mě uchvátil. Jde o situaci v našich poměrech téměř nevídanou. Nikdy předtím jsem neslyšela o muži, který by v mateřince pracoval. A je to obrovská škoda. Myslím si totiž, že právě školství je odvětví, ve kterém mužský přístup žalostně chybí. Podle Českého statistického úřadu ve školství pracuje 225 000 žen a necelých 60 000 mužů. S několika muži v roli učitele jsem se samozřejmě během své školní docházky a studia setkala, ale nebyla to žádná sláva. Ten nepoměr mezi pohlavími je zde nepřehlédnutelný. Přitom muži jsou v mnoha případech úžasnými učiteli. Mají k dětem úplně jiný přístup a dokážou si svou práci daleko víc užít. Takže zatímco se velmi často setkáváme s učitelkami, které jsou podrážděné, přepracované a nervózní, muži si, možná i vzhledem k tak malému zastoupení mezi pedagogy, udržují větší nadhled. Přinášejí do vzdělávání nové postupy a svěží vítr. Nehledě na to, že i děti mužské vzory ve školách přijímají s nadšením. A co teprve maminky. Říká se, že vidí-li žena muže s malým dítětem, je to pro ni velmi sexy pohled. Souhlasím s tím, i když tohle tvrzení samozřejmě neplatí ve sta procentech. Znám jednoho mladého muže, který se už kdysi dávno rozhodl pracovat s dětmi. Nastoupil jako učitel do speciální třídy pro postižené. Setkával se tam s různými typy žáků - s dětmi s mentální retardací, s takovými, které často ani nevnímaly okolí, ale kvůli našim zákonům do školy docházet prostě musely nebo s dětmi, které byly upoutány na kolečkové křeslo. A pracoval s nimi rád, bavilo ho to. Učil děti trpělivě, jezdil s nimi na výlety a svou práci miloval. Když jsem se s tímto mužem setkala poprvé a zjistila, jaké profesi se věnuje, řekla jsem si něco jako:"Fíha!" V tom nejlepším slova smyslu. Obdivně jsem k němu vzhlížela, protože každý, kdo se jen na chvilku dostal do podobného prostředí ví, jak je taková práce náročná. Fyzicky, ale hlavně po psychické stránce. O mnoho náročnější než práce se zdravými a veselými dětmi. Málokterý mladý muž se dobrovolně vydá na profesní dráhu, ve které se u svých žáků dočká nulových nebo jen velmi malých pokroků. Přesto byl ve své práci spokojený a na jednom místě vydržel přes deset let. Pak, podle jeho vlastních slov už musel změnit prostředí, protože ať chceme, nebo ne, podobná práce člověka ovlivňuje, a to i v negativních směrech a po nějaké době člověk zkrátka cítí, že potřebuje změnu, aby mohl dál fungovat. Budiž mu to přáno.
Vrátím-li se ještě k panu Jiřímu, o kterém byla řeč výše, myslím si, že do školky, kde by pracoval mladý a pohledný muž, by se netěšily jenom děti, ale i maminky, které je tam každé ráno vodí. V naší společnosti jde stále ještě o neobvyklou situaci, ale jsem přesvědčená, že české školství na všech stupních vzdělávání potřebuje mužské vzory. Třeba už pro udržení duševního zdraví dětí i samotných učitelek.

Rozdíly mezi muži a ženami se pomalu, ale jistě stírají (vyrovnávají, chcete-li) i v samotných rodinách. Všimněme si, že dříve maminky nastupovaly na mateřskou dovolenou, dnes už existuje dovolená rodičovská. A tak se doma o děti mohou starat i muži, zatímco maminky chodí do práce. Někdy to ani jinak nejde, například pokud žena vydělává víc peněz a lépe tak uživí rodinu. Jestliže se na tom, že na rodičovskou dovolenou nastoupí muž, dohodnou oba partneři a nemají s tím problém, říkám si, proč ne? Otázkou zůstává, kolik mužů s tímto modelem bude souhlasit. Bohužel stále žijeme ve společnosti, kde je jakákoli odchylka od normálu okolím hodnocena negativně a na zúčastněného se potom právě to okolí dívá dost podezřívavě nebo posměvačně. Říká si, co to je sakra za chlapa, že na něco takového přistoupil a nechal ze sebe udělat "pana Kuchyňku". Sama se k tomu takhle negativně nestavím, naopak si myslím, že každá žena je ráda, když vidí, že se její muž dokáže postarat o děti, uvaří jim a udělá s nimi úkoly, zatímco je žena v práci. Mít takovou oporu a jistotu v partnerovi je přece výhra. Neříkám, že by muži měli kompletně převzít ženskou roli, ale občasná pomoc určitě není k zahození. Koneckonců, už dávno neplatí, že v kuchyni se musí otáčet jen žena. Možná znáte několik kuchařů-mužů, kteří se vaření věnují profesionálně. A nebo čas od času alespoň doma. Často slýchávám, že muži jsou lepší kuchaři než ženy. Uhodnout, proč je tento názor tak rozšířený, asi nebude těžké. Muži většinou vařit mohou, ale nemusí. A když nejsou svazováni tím, že vaří z povinnosti, daleko víc je to potom baví. Nebojí se experimentovat (velká část mužů opravdu nevaří podle receptu, ale dává prostor fantazii) a umí si vaření užít. Je to stejné jako v kterékoli jiné lidské činnosti. Když jste okolnostmi k něčemu nuceni, pravděpodobně vás to nebude bavit tolik jako když je pouze na vás, kdy a jak se do činnosti pustíte.
Nahlédneme-li do "uměleckého světa", najdeme například mezi módními návrháři řadu mužů. A to jsem si dřív taky myslela, že jde o povolání čistě ženské. Jak je vidět, postupujeme kupředu.
Je úžasný pocit, když víte, že za sebou máte silného muže se vším všudy, který se věnuje tradičním mužským činnostem nebo umí kdeco opravit. Na druhou stranu, zapojit se čas od času do domácího kolotoče a umět ženě pomoct, aniž by si muž říkal, že je to pod jeho úroveň, protože tohle má dělat jenom ona, je taky cenné. Hranice se posouvají a v konečném důsledku je asi jedno, jestli nějakým způsobem vybočujete. Pokud jste tak spokojení a děláte něco, co vás baví, mínění okolí vás v podstatě nemusí zajímat. A tak se třeba i další muži stejně jako pan Jiří rozhodnou rozšířit řady pedagogů v našem školství nebo tatínků na rodičovské dovolené. Určitě takových mužů nebudou rázem davy, ale právě proto, že jde v našich poměrech spíše o výjimky, měli bychom si je hýčkat.

O sebevědomí a síle pochvaly

Hned začnu otázkou - když jste byli malí, chválili vás rodiče? Za hezký obrázek, za známky, za pěkné umístění ve školní olympiádě nebo třeba jen za uklizený pokojíček? A pokud ano, zůstal vašim rodičům takový přístup i v době vašeho dospívání a dospělosti?
Děti jsou jako tabula rasa, všechno, co vidí, co jim řeknete nebo uděláte, do nich vtiskáváte a formujete jejich osobnost. Možná bychom se až divili, jak moc naše slova nebo (ne)činy ovlivňují lidi kolem nás. A děti ještě víc. To by vám pravděpodobně potvrdil každý psycholog. V rodině dítě vidí vzory, podle kterých si utváří nejen vztah k sobě samému, ale také k okolnímu světu - i to, jaký člověk bude v dospělosti partner, je z velké části určeno tím, co přejal o lidí, kteří jej ovlivňovali a výchovně (či jinak) na něj působili.
Moje máma nikdy moc chválit neuměla. Zaprvé pochvaly neznala ani od své matky a zadruhé nejspíš něco takového nemá sama v povaze. Je z ní takový ten "tvrďák". Žije celý život v přesvědčení, že chválit není potřeba, protože když něco uděláte správně, nestojí to za řeč. Zatímco všechny chyby a omyly dostanete pořádně sežrat. V porovnání s bráchou jsem si vždycky připadala jako ta neschopná a bohužel i méně oblíbená. Když se u mě projevila dyskalkulie, měla jsem pocit, že jsem to nepovedené dítě, zatímco jsem každou chvíli poslouchala:"Podívej se na Péťu, jak všechno zvládá, jak je komunikativní, samostatný a bla, bla, bla....." Pravda je taková, že jsem úplně jiná než on. Úplně! Občas na mě chování mojí matky působilo, jako bych byla "ta, se kterou jsou jenom problémy, ta, která nesplňuje očekávání okolí". Byla jsem spíš kritizovaná za to, co dělám špatně a když už se někdy něco povedlo, vlastně o tom nebylo potřeba nějak diskutovat. Úspěch byl samozřejmý, tak proč plýtvat slovy, že?Všechny tyhle informace, které přijímáme se podepisují i na našem sebevědomí. Rozhodně tím nechci říct, že by za moje nízké sebevědomí mohla moje matka. Aspoň ne ona sama. Chci tím říct, že mi jako dítěti strašně chyběla pochvala, ocenění za něco, co se mi podařilo.
Stejné je to s vyjadřováním citů a emocí. U nás doma se na tohle nikdy moc nehrálo. Problém byl ten, že jsem člověk, který potřebuje vidět i slyšet, že pro někoho něco znamená. Aspoň občas. Několikrát jsem se snažila to mámě naznačit, ale odpovídala pořád stejně. "Snad si takovýhle věci nemusíme říkat! nebo "Vadí ti, že ti neřeknu něco milýho? Za to poděkuj babičce!"
S každou negativní zkušeností, kterou v životě získáme, můžeme pracovat v podstatě dvěma způsoby - buď té zkušenosti podlehneme a nebo z ní vytěžíme něco pro náš další život. Vždycky jsem si myslela, že když někomu v dětství něco chybělo, bude se u svých vlastních dětí snažit, aby neměly stejný pocit jako on. Že se zkrátka pokusí jednat jinak než se chovali jeho rodiče. Postupně jsem si uvědomila, že ne vždycky to člověk zvládne. Někdy zůstane stejný, protože jsou jeho negativní zkušenosti silnější a on s nimi neumí pracovat. Stejné je to třeba u dětí, které byly svědky násilí páchaného na mamince. Buď se ostře vymezí proti jakémukoli útlaku proti slabším a nebo se v nich naopak projeví násilnické sklony, protože nemá jiný vzor. Samozřejmě, že nic z toho není jen otázkou výchovy a předchozí zkušenosti, ale z části také naší povahou. A tak je doteď pro mě "zdravé sebevědomí" spíš pojmem z naučeného slovníku.
Jako protipól k uvedené situaci může sloužit příklad jedné rodiny z mého okolí. Žena pracuje v relativně vysoké funkci, dostává plat, o kterém si dnes většina lidí může nechat jenom zdát. Má manžela a dvě děti. K prvnímu synovi se už od malička chovala jako k tomu nejlepšímu na světě, aniž by musel předvádět jakékoli výkony. Říkala mu, že je nejlepší a ostatní mu nesahají ani po kotníky. Že všichni jsou idioti, jenom on je hvězda, která všechno nejlíp ví, umí a zvládne. Je prostě dokonalý a přes to nejede vlak.  Výsledkem takového přístupu bylo nejen to, že se dotyčný chlapec začal povyšovat nad ostatními dětmi, posmíval se jim za špatné známky a neměl respekt k autoritám, ale taky si do dneška nedokáže přiznat, že něco nezvládá. Své neúspěchy bagatelizuje a omlouvá mnohdy až nesmyslnými argumenty. A co hůř - chybí mu životní pokora. Myslí si, že může všechno a nikdy se mu nic nestane.

Ani jeden z těchto rodičovských přístupů není zrovna ideální. Samozřejmě si plně uvědomuju, že člověk je tvor chybující a nikdo z nás nemá po ruce brožurku, která by říkala, jak vychovávat děti. Někdy si naši rodiče myslí, že dělají pro nás to nejlepší a přitom nevidí, jaké důsledky jejich činy mají. Hrozně těžko se potom odbourává něco, co vám (možná v dobré víře) někdo mnoho let vtloukal do hlavy.
Někdy mám pocit, že naše společnost je až přehnaně zaměřená na výkon. Přitom když něco uděláte dobře, přejde se to ve většině případů bez povšimnutí (snad bys nechtěl, aby tě někdo ocenil za to, jak dobře jsi zvládl svou práci!). Zatímco když uděláte chybu, slítnou se na vás všichni jako supi, vyčtou vám vše co můžou a váš omyl vám budou opakovat při každé vhodné příležitosti nejméně dalších 10 let. Jako byste neměli právo udělat chybu. Neumíme se vzájemně ocenit. Neumíme dávat (ani přijímat) komplimenty. Neumíme spolu mluvit, natož abychom si sdělili svoje pocity. Tohle všechno je obrovská škoda! Každého z nás by přece potěšilo, kdyby nám někdo řekl:"Jsi skvělej", "To se ti povedlo", "Dobrá práce"...Nemusíme skládat zrovna velké zkoušky, aby byl důvod někoho za něco pochválit, někdy stačí opravdu maličkost, abyste někomu zlepšili den. A zároveň posílili jeho sebevědomí. Pochvala totiž často motivuje mnohem víc než třeba hmotný dárek!
Někdy jdu jen tak po ulici a usmívám se na cizí lidi, které potkávám. A baví mě sledovat jejich reakce. Většina z nich na mě vyděšeně zírá, "co mi jako hrabe", menší část z nich mi po krátkém zaváhání úsměv oplatí. Ale i tady můžeme vidět, jak na tom jsme - jakmile se usmějete (a dáte tak najevo svůj pozitivní přístup a naladění, pro velkou část kolemjdoucích se stanete podezřelým, protože se všichni čím dál míň setkáváme s úměvem a vstřícností). A na nedostatky si vzpomene téměř každý.
Věřím, že k tomu, aby člověk získal to často zmiňované zdravé sebevědomí, je potřeba oboje. Výtky (když jsou oprávněné) potřebujeme k tomu, abychom zůstali nohama na zemi a nemysleli si, že jsme neomylní. Pořád je co se učit a co zlepšovat. Koneckonců i z pokárání si můžeme vzít něco, co nás pro příště nakopne k lepšímu výkonu nebo aspoň k tomu, abychom nedělali dvakrát stejnou chybu. A pochvaly a ocenění potřebujeme, abychom si upevňovali pozitivní vztah k sobě samému a abychom sami věřili, že za něco stojíme, protože dokážeme v něčem uspět. Jsem stoprocentně přesvědčená o tom, že oceňováni bychom měli být vždy alespoň o malinko víc než káráni.
Mám to štěstí, že mám kolem sebe spoustu úžasných lidí. A chci, aby to věděli. A tak jim to říkám. Zaprvé proto, že si zaslouží to vědět a zadruhé je i pro mě důležité, že můžu ventilovat svoje emoce a city. Netvrdím, že si musíme stokrát denně vyznávat lásku a skládat komplimenty. To samozřejmě ne, ale čas od času milé slovíčko potěší každého, nemyslíte? Zastávám teorii, že za člověka mluví převážně jeho činy, a tak i když vám někdo nedokáže říct, že vás má rád, můžete to vycítit z toho, jak se k vám chová. Ale ono není na škodu naučit se vyjadřovat city a emoce. A hlavně ty pozitivní. Mám totiž silný dojem, že ve výčitkách a upozorňování na chyby druhých jsme mistři, zatímco klady na sobě vidíme málokdy.
Pozorovali jste někdy malé děti? Ty k vám bez váhání přiběhnou, obejmou vás, dají vám pusu a řeknou:"Mám tě rád"...Bez studu, naprosto přirozeně. Myslím, že je škoda, že tu bezprostřednost s věkem ztrácíme. Čím jsme starší, tím míň nám jí asi zůstává. Lidi se bojí vyjadřovat svoje city a potřeby, možná mají strach, že když někomu odhalí svoje nejniternější pocity, stanou se příliš zranitelní. Kdoví...
Nechci, aby moje dítě mělo stejné pocity jako jsem mívala (a občas stále mám) já při kontaktu s mojí mámou. Ještě pořád bojuju s pochybnostmi o sobě samé. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych aspoň občas slýchala i něco jiného než věty o tom, že jsem zase něco nezvládla, byla bych si mnohem jistější. Ale jsem jiná povaha, takže upřímně DOUFÁM, že neudělám stejnou chybu. Děkuju všem těm, kteří se nebojí vyjádřit svým blízkým i pozitivní emoce a ještě víc svým přátelům, kteří semtam něco pozitivního vidí i na mně a ztratí chvilku času tím, že mi to řeknou. Moc si toho vážím! A vůbec - jdu zavolat své sestře a říct jí, že ji mám ráda...

Rozhovor s Hwjezdářkou

Mirku jsem poprvé potkala na jednom internetovém serveru před pár lety, kde vystupovala pod nickem Hwjezdářka a už tehdy jsem věděla, že je jiná, než většina lidí, co znám. V jejím případě ale slovo "jiná" používám s tím nejpozitivnějším nádechem, jaký jen může mít. Věnuje se zvířatům (píše o nich na svém zvířecím blogu), kartám, astrologii a nebojí se veřejně hovořit o věcech velmi soukromých, ale i těch, které se dotýkají nás všech, i když si to občas neradi připouštíme. Přesvědčit se o tom můžete na její druhé stránce.

Člověk, který si přečte tvoje blogy si může všimnout, že o sobě hovoříš dost otevřeně. Nebojíš se psát o svých soukromých záležitostech, které by většině z nás pravděpodobně připadaly intimní. Proč ty sama veřejně píšeš třeba i o svých zdravotních problémech? Nezdá se ti, že jdeš někdy sama proti sobě, když na sebe veřejně tolik prozradíš?

Za všechno můžou maminky na zastávkách MHD (smích). Jejich děti na mě ukazovaly a ptaly se „co se stalo té paní s očičkem?“ a maminky si vymýšlely neskutečné blbosti, aniž by se třeba zeptaly mě samotné.
Další, kdo nese odpovědnost za můj exhibicionismus (široký úsměv), je moje okolí. Dostávala jsem pořád dokola ty samé otázky, tak jsem si řekla, že všechny vzdělám (smích) a při dalších otázkách jim prostě pošlu link.

Co si myslíš o anonymních přispěvatelích v internetových diskuzích nebo komentářích?

Záleží na komentáři. Pokud je slušný a k věci, nevadí mi. Podle mé zkušenosti se ale většinou ukrývají za anonymitu lidé duševně nemocní a zbabělci, chudáci, kteří plivou, ale nemají se pod své plivance odvahu podepsat. Takové existence mi nestojí za diskusi.

Svého času jsi byla dost známá ze serveru Lide.cz a dokonce jsi dělala adminku jedné jeho sekce. Z takové práce se toho dá asi hodně vypozorovat o lidech a jejich povahách. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Šla jsem do toho s nadšením a velkými plány. Chtěla jsem hodně věcí změnit. Byla jsem nakonec velmi zklamaná. Ne z vedení, ani z mašinerie, ale z lidí na diskusích. Náhle jsem byla nepřítel, aniž by vůbec tušili, co pro ně ve skutečnosti dělám a že se za ně třeba i biju. Neustále jsem řešila malicherné spory, chronické stěžovatele. Jsem ráda, že se mi alespoň podařilo udělat v sekci Kultura pořádek, poskládat diskuse podle témat, za což mě ale dost lidí kamenovalo. Naprosto znechucená jsem odešla z Lidéčka definitivně. Když vidíš diskutující i z druhé strany, už nemáš o hovor s nimi zájem. Za ty tři roky, co jsem odešla, jsem se byla třikrát podívat, co se změnilo, a narazila jsem tam nejen na svůj falešný nick, ale především na ty stejné lidi. Jsem ráda, že už tam nepatřím.

Kromě zvířat se věnuješ taky magii. Jakým způsobem probíhá magie v praxi? Našla bys určitou spojitost mezi magií a etologií?

Řekla bych, že magie je styl života. Žiju jinak, mám jiné priority. O magii jsem nikdy nestála, ona si mě zvolila, nebo přesněji, přitáhla si mě. Nemyslím, že bych měla cokoli ulehčené. Jde ale o určitý posun ve vnímání ostatních a života jako takového...
K magii mě nepřímo přivedl Cody, aniž by to (pravděpodobně) tušil – zkrátka jsem ho poznala a zaujalo mě, co dělá. Stejně jako u jiných oborů esoteriky jsem ale na všechno podstatné musela přijít sama. Mnohokrát jsem si namlela držku a dost to odskákala.
Magie je především o vůli a intuici. Změní život od základů, protože změní člověka samotného. Je samozřejmě otázkou, zda v dobrém či zlém. Já magii provozuji hlavně kvůli zvířatům, takže nejde o spojitost s etologií, ale s konkrétními mazlíky. A naopak, zvířata jsou výborné lakmusové papírky pro různé nespecifikovatelné situace.

Považuju tě za člověka na svém místě, a tak se nemůžu nezeptat - co říkáš na televizní pořady typu Volejte věštce?

Neříkám nic, zvracím, přepínám a vypínám.

Na svých internetových stránkách máš uveřejněny příklady horoskopů svých klientů. Nikdo ale neví, jak ses k astrologii dostala a u koho ses učila...

Po maturitě jsem potkala astrologa maďarského původu Alexandra Mézsárose – brigádničila jsem v novinovém stánku v areálu nemocnice a on tam byl pacient. Chodil za mnou kecat a pak jsme, po jeho propuštění, spolu veřejně kafovali (smích). Sestavil mi můj první horoskop. Vzpomínám, jak říkal, že je to masakr a že to mám a budu mít v životě moc těžký. Zaujalo mě to, chtěla jsem vědět, co tím myslel, jak na to přišel, a začala jsem astrologii studovat. Sama. Samozřejmě to podle toho dlouho vypadalo. Výhodou ale je, že jsem si na všechno musela přijít, nikdo mě neovlivňoval svými názory, neříkal, jak to má a nemá vypadat, nejsem ničí kopie. Že umím astrologii opravdu dobře o sobě můžu říkat teprv nějaké dva tři roky. Předtím to byla břečka, ovšem zkušenost k nezaplacení.

Na jednom ze svých blogů často upozorňuješ na problematiku týrání zvířat, testování na zvířatech nebo na množírny. Lidé mají tendence před podobnými tématy zavírat oči a nechtějí o nich slyšet. Někdy ti dokonce vyčítají, že jsou pro tebe zvířata důležitější než lidi. Co bys těmto lidem vzkázala?

Dodnes nechápu, jak někdo může mít tu drzost něco mi vyčítat. Jde o můj život, moje postoje, moje zkušenosti, a nevidím důvod, proč se měnit kvůli názorům naprosto cizích lidí, kteří sami žijí kdovíjak. Ukazuju lidi v jejich pravém světle, bez servítek, a lidi, jak známo, tohle vidí neradi. Předstíráme, že se nic zlého neděje a vynakládáme energie na ospravedlnění vlastních zvěrstev. Určitě se tak žije lépe a lehčeji, jak už to u povrchnosti bývá. Já taková ale nejsu a ani být nechci, i když bývám na sračky z té bezmoci. Utrpení zvířat se mě hluboce dotýká, pláču pro ně a snažím se dělat co jen jde, bohužel je málo toho, co jde. Důvodem jsou lidé samotní, jejich neochota cokoli změnit. Je mi zle z toho, co lidi dokážou.

Souhlasíš s pořekadlem, že člověk, který nemá rád zvířata, nemůže mít rád ani lidi?

Nesouhlasím, tohle pořekadlo je dle mého irelevantní. Ráda mám svého manžela, svou rodinu, přátele, a nevidím důvod, proč bych měla mít ráda nějaké cizí lidi. Mohou mi být sympatičtí, můžu si s nimi povídat, a ráda je budu mít až v momentě, kdy se pro mě stanou přáteli.
Láska ke zvířatům je něco jiného. Někteří si lásku k němým tvářím vykládají svým způsobem, rozmazlují svého načančaného hafánka, dávají mu jíst šunku a různé slané a kořeněné sračky, barví mu srst... a říkají tomu láska. Skutečná láska je rozdílná. Zvířat si vážím, jsou to přímé, věrné a důvěřivé bytosti, které mají tu smůlu, že o nich rozhodují hloupí a bezcitní lidé. Milovat zvířata znamená netýrat je, nejíst je, nenosit jejich kůži, nedělat z nich lidi, pomáhat jim, žít pro ně a s nimi.
Láska k bližnímu svému a zvířeti je natolik odlišná, že nesnese srovnání. O lásce k lidem jako celku nemá cenu už nic psát...

Jaký by byl podle tebe adekvátní trest pro tyrany zvířat a dětí?

Týrání dětí, nemocných a starých lidí a zvířat zaslouží radikální tresty podle práva šaría.

Co pro tebe znamená přátelství?

Riskantní podnik, do kterého se vždy vrhám beze zbraně a s jistou dávnou naivity. Není jednoduché se mnou kamarádit, to uznávám. Umím být velmi nepříjemná a upřímně obdivuju všechny ty, kteří mě umí ustát a brát takovou, jaká jsem. Mnoho kamarádek mě podrazilo a pomluvilo, protože mě zkrátka už nebyly schopné tolerovat. Nejsem člověk, který by druhé jen tak chválil, plácal po rameni a vše jim odkýval. Právě proto si ale vážím těch, kteří se mnou zůstávají. Pro skutečné přátele jsem schopná udělat cokoli na světě. Nemám rodinu, rodiče ani sourozence, proto je pro mě přátelství důležité. Jsem schopná mnohé odpouštět a začínat znovu a jinak.

Říká se, že člověk by měl být sám sobě vzorem. Upřímně, myslíš si, že máš sama sebe za co obdivovat? Měla jsi někdy vzor, který tě inspiroval v tom, co děláš nebo kam v životě směřuješ?

Netrpím obdivem k sobě ani nějakým vzorům. Vzory mě nikdy nebraly, pouze jsem se zamilovávala do svých ideálních idolů (smích).
Člověk prostě žije, je stavěn do nějakých situací a musí se s nimi vyrovnat. Jde o otázku přežití, instinkt, a ten je přirozený a nehodný fanfár. Sebedůvěra je ale něco jiného. Věřím své hlavě, vůli a mám v sebe víru. Přijímám situace, které mě potkávají, zajímám se o lidi, kteří mě míjejí nebo zůstávají. To je moje cesta. Cíl neznám. Nechám se překvapit.

Máš bohaté zkušenosti s lékaři. Ať už pozitivní nebo negativní. Existují ale i jiné způsoby léčby než pomocí léků. Jak se k podobným směrům stavíš?

Věřím v sílu Matky Přírody a často využívám její zdroje. Věřím i v sílu lidské vůle a pozitivní přístup při léčbě jakékoli nemoci. Někdy je však klasická medicína nezbytná. Takže jsem tak nějak rozpolcená.

Jak bys charakterizovala český národ?

Jsme shrbené závistivé ovce.

Co musí člověk mít nebo umět, aby sis o něm řekla, že je inteligentní?

Inteligenci?

Už jsi nějaký ten pátek vdaná a s manželem jste prošli několika zkouškami, které s vaším vztahem zamávaly. Přesto jste pořád spolu. Čím myslíš, že to je, že jste všechny krize ustáli?

Je to hlavně zásluha mého muže. Z nějakého důvodu se rozhodl, že se mnou zůstane přes všechny naše průsery (smích).
Řekla bych, že nás ovlivňují vzory z domova. Tcháni jsou spolu už mnoho let, vychovali tři děti, a přežili mnoho krizí. Moji rodiče měli manželství, jaké se dnes už nevidí. Nedávno jsem si uvědomila, jak moc je můj muž podobný mému otci, až mě to vyděsilo. O mně zas mnozí říkají, že mám povahu své matky. Asi to tak prostě má být, měli jsme se potkat. Manžel se za ty roky velmi změnil, krize, kterými jsme prošli, z něj udělaly opravdového Muže. Vážím si ho daleko víc než dřív, i když je někdy pěkný lump.

Šla bys do vztahu, ve kterém by sis s partnerem neměla o čem povídat, neshodovala by ses s ním v důležitých otázkách, ale vyhovoval by ti po sexuální stránce?

Nikdy. Pro mě je sex duchovní záležitost, neuměla bych šustit s někým, s kým si nerozumím v jiných oblastech života a ke kterému tím pádem nemám důvěru. Sex pro sex mi nic neříká a nijak mě neoblažuje.

Jsi žena, která má v mnoha věcech mužský pohled na věc, argumentuješ logicky a věcně. Představ si ale, že bys měla možnost strávit jeden den v mužském těle. Jak by vypadal?

Nemůžu si nevzpomenout na tvrzení Freuda, že ženy závidí mužům jejich penis. Nevím, jak to mají jiné ženy, ale z mého pohledu jde o velmi trapný a namyšlený názor. Myslím, že nadřazenost a moc mužů je jen fikce.O mužské tělo nestojím. Muže mám ale ráda víc než ženy. Vždy jsem si s nimi rozuměla, už od mala jsem v lavici seděla s klukem a byli to kluci, kteří se mnou lezli po stromech a řešili životní problémy (smích). Líbí se mi diskutovat s věcnými muži, chytrými, co nemají potřebu mě nějak stírat a berou mě jako rovnocennou. To je pak radost a příjemná zkušenost. Nesnáším takové ty falešné kudrlinky, které umí vytvořit jen ženské.
Naštěstí nejsem chlap a nemusím si hledat žádnou babu (smích).

Máš ještě nějaký sen, který se ti zatím nesplnil?

Rande s Arnoldem nebo Melem (smích).
Nemám sny, jen plány. Ty ale neustále měním podle momentálních dispozic. Nechávám se unášet proudem, protože jsem přišla na to, že ať dělám co dělám, stejně mě osud nese jedním směrem. A všechny překážky jsou jen zkoušky, zda ustojím to, co mě čeká.
Možná, že nakonec je sám život sen, který sníme předtím, než se staneme tím, kým se stát máme.
Kdoví...