Vladimír Franz prezidentem

V posledních týdnech a měsících se volba prezidenta skloňuje ve všech pádech, čteme o ní téměř na každém serveru, ať už kvůli potřebným podpisům na petičních arších nebo nově kvůli vyřazení dalších tří kandidátů. O tom ale teď mluvit nechci.

Jakmile se rozkřiklo, že se prezidentského klání bude účastnit i Vladimír Franz, společnost se rozdělila na dva tábory.  Jedni jeho rozhodnutí kandidovat vítají a podporují ho i přesto, (nebo možná právě proto) že má potetovaný celý obličej. Není to pro ně překážka. Naopak! 

A ti druzí Vladimíra Franze odsuzují a předem vědí, že ho volit nebudou, protože je pro ně jeho tetování nestravitelné. Často jsem slýchala názory jako: „To je hnus“, „Prezident má naši zemi reprezentovat a takhle bychom si udělali ostudu po celém světě!"

Nechci tady v žádném případě moralizovat nebo psát kecy typu: na vzhledu nezáleží. Ona to totiž není tak úplně pravda. I v momentě, kdy si vybíráte svůj protějšek, musí se vám líbit, něčím vás zaujmout a padnout vám do oka. Těžko si vyberete někoho, kdo vám nebude sympatický a kdo vás nebude něčím fyzicky přitahovat. Už slyším, jak si říkáte: “To nevadí, že je hnusnej, hlavně, že má dobré srdce!“ Docela vtipná představa. Ať chceme nebo ne, vzhled v našich preferencích u člověka určitou roli hraje a svým způsobem se asi nemůžeme tak úplně divit těm, kteří tvrdí, že prezident by takto vypadat neměl. Ne každý se s takovým životním stylem ztotožňuje. Pro někoho to může být povrchní hodnocení.  Ale to je taky VOLBA každého z nás.  Volba je totiž základ všeho. Můžete si za prezidenta vybrat Vladimíra Franze. Nebo někoho jiného! Stejně tak jako on si dobrovolně zvolil, že si nechá potetovat celý obličej. A stojí si za tím. Tetování by si odstranit nenechal, ani kdyby to vyžadovala jeho prezidentská funkce. A to je mi na něm sympatické, ačkoli není mým favoritem. Líbí se mi, že si stojí za svým a nehodlá se měnit jen proto, že nezapadá do nějaké škatulky. Je originál. Stačí, aby se prošel po ulici a určitě si ho zapamatujete. Je kontroverzní! Proto se o něm hodně mluví. Asi hodně polarizuje lidi. Někteří mu fandí a jiní ho zatracují. Dost možná nic mezi tím. Říkám si ale, že je to možná lepší než kdyby nevzbuzoval žádné emoce. Většina lidí nemá ráda, když někdo vybočuje z davu, nejradši bychom byli, kdyby se každý dal někam zařadit a když to nejde, hned si na vás ukazují prstem.

Je pro mě hodně zajímavé sledovat ty názory na Vladimíra Franze třeba na internetových diskuzích. A čím dál tím víc se pak ujišťuju ve svém názoru na jeho kandidaturu. Myslím si totiž, že jeho prvotním cílem ani nemusí být vyhrát prezidentské volby, jako spíš rozčeřit stojaté vody v naší společnosti. Přimět lidi k diskuzi. Ukázat, jak (ne)tolerantní národ jsme. Nikdy předtím jsme nic podobného v naší republice nezažili (pro Spojené státy bylo kdysi asi taky nepředstavitelné, že by jejich prezident měl tmavou barvu pleti a přesto se tak stalo a nedávno si Barack Obama znovu obhájil post prezidenta).

Je veliká škoda, že určitá část obyvatel Vladimíra Franze odškrtne jako nevolitelného kandidáta, aniž by o něm cokoli věděla. Aby se zajímala o jeho vzdělání, názory nebo postoje. Vladimír Franz je vystudovaný právník, dále pak hudební skladatel a výtvarník. Mimo jiné vyučuje na divadelní fakultě. Neznám jej osobně (stejně jako žádného jiného prezidentského kandidáta), takže názor na něj si tvořím jen z informací dostupných na internetu. Ty informace o něm jsem si našla a když jsem viděla jeho životopis, první věta, která mě napadla byla:“Páni, ten by mohl být inteligentní a určitě má taky široký rozhled!“

Myslím si, že je to přesně o tomhle…Člověk nemusí souhlasit s osobní volbou Vladimíra Franze, že si nechá potetovat obličej. Někoho to opravdu může odrazovat natolik, že bude radši za prezidenta volit někoho jiného, někoho, kdo se tolik nevymyká. Ale asi nikdo by mu neměl odpírat to, co vystudoval, čím se živí a jakým způsobem nahlíží na svět nebo jakou má svou vlastní vizi. A jsem přesvědčená o tom, že než ho někdo odsoudí za vzhled, měl by si aspoň najít informace o jeho osobě. A pak klidně setrvat na svém názoru, že jeho tetování je pro mě vážně tak velká překážka, že ho prostě volit nebudu. Ale plivat na někoho jen kvůli tetování, naprosto ho odepsat a odmítat dozvědět se o něm něco dalšího, to mi zkrátka připadá nefér. Nevypovídá to nic o Vladimíru Franzovi, ale o těch, kteří tak činí.

Pokud se vyřeší současné problémy s volbou prezidenta, v lednu se ukáže nejen to, kdo bude v následujících pěti letech stát v čele naší země, ale hlavně taky to, jak na tom jsme my všichni jako jeden národ. 

Vladimír Franz má širokou podporu veřejnosti. Jen na jeho facebookové stránce je skoro 43 000 fanoušků. Na petiční arch se mu podepsalo 88 388 lidí. To rozhodně není málo. Lidé za ním stojí, protože sympatizují s jeho názory, ztotožňují se s jeho projevem nebo životním stylem a mnoho fanoušků zcela jistě získal i mezi těmi, kteří uznávají tetování jako určitou formou sebeprezentace. Někteří se na jeho stranu mohli postavit právě proto, že je tak nepřehlédnutelný a začali podporovat jeho kandidaturu, protože narozdíl od těch, kteří jsou rádi, když můžou někoho bez problémů někam zařadit, těm druhým může být naopak sympatické to, že je někdo konečně JINÝ. A táhnou s takovým člověkem za jeden provaz, protože těch "stejných" už tu bylo dost! A byla by to bomba, (jestli v pozitivním nebo negativním smyslu, to si přeberte sami) kdyby se v naší zemi dokázal prosadit někdo, kdo tu jinakost na první pohled nezapře.

Jestli by bylo zvolení Vladimíra Franze za prezidenta národní ostudou, to by podle mě stejně ukázal až čas a jeho činy. Ostudu ve světě nám totiž mohou dělat (a dělají) i jiní. Kradené propisky taky nejsou zrovna to, čím by se naše hlava státu mohla chlubit. Každý se může něčím lišit a odrazovat tak okolí. Na některé je zkrátka jen víc vidět! Ale to neznamená, že je to tak špatně! Možná právě naopak. Vždycky totiž záleží na úhlu pohledu. Potetovaný obličej jednoho z našich prezidentských kandidátů můžeme považovat za ostudný pro naši zemi, nebo to naopak vezmeme jako šanci, jak světu ukázat, že jsme tolerantní národ, že stojíme i za někým, kdo je jiný než ostatní. A že ho dokážeme hodnotit podle jiných věcí, než je jeho obličej. Chce to toleranci, já vím. Ale o tu schopnost přijmout něco, co tady není tzv. normální, jde naprosto ve všem. Vezměte si třeba homosexuální páry, postižené lidi a tak dále - i v těchto případech bychom mezi lidmi našli takové, kteří mají s odlišností problém. Možná by nebylo od věci uvědomit si, že VŽDYCKY mezi námi bude někdo nebo něco, co bude jiné než bychom si přáli. A je to jedině dobře. Takové situace nás učí toleranci, ukazují nám, že se pořád máme kam posunout a co se naučit.

Jak už jsem psala, nemyslím si, že by byl vzhled tak úplně nedůležitý, ale asi by neměl být tím jediným kritériem, proč se pro někoho rozhodneme. A pokud ano, měli bychom si alespoň dát tu práci a vyhledat si objektivní informace než od sebe někoho odstřihneme. V některých případech první dojem klame.

Je to VOLBA. Nejen ta prezidentská, ale hlavně naše osobní. Buď se rozhodneme Vladimíra Franze podpořit, nebo ne. Rozhodnout se můžeme každý sám. Ale ať to příští rok dopadne jakkoli, myslím, že za tu diskuzi to stálo.

Domácí porod jako volba

Ve většině případů vnímá žena své těhotenství jako pozitivní zprávu, je plná radosti a těší se na očekávané miminko. Po tom, co přejde první vlna euforie a nadšení, začíná s postupujícími měsíci plánovat a připravovat pro něj výbavičku, pokojíček a další nezbytné věci, které je třeba zařídit ještě předtím, než se dítě narodí. Mnoho žen dnes také zvažuje, zda budou rodit klasicky v porodnici, nebo se přikloní k domácímu porodu. Pro některé je druhá varianta jasnou volbou, protože jsou zastánkyněmi alternativního způsobu života, a tak i porod chtějí prožít ve známém prostředí svého domu pouze s porodní asistentkou, mít ho ve vlastní režii a odmítají se podřídit systémovému přístupu nemocnice. To ale není jediný důvod, proč se přiklánějí k této formě porodu.  Nezapomínejme o všem na to, že u nás stále ještě nejsou domácí porody legální.

I mezi odborníky se na toto téma vedou sáhodlouhé diskuze. Někteří jsou přesvědčeni, že domácí porod představuje jen zbytečné riziko pro matku i dítě, jiní tvrdí, že je-li porodní asistentka správně proškolena, nehrozí rodičce ani miminku o nic vyšší riziko než při klasickém porodu. Kde je pravda?
V naší společnosti je rozšířen mylný názor, že k domácím porodům se rozhodují asociální ženy se základním vzděláním, případně ty, které chtějí šokovat, zaujmout a být vidět za každou cenu. Pravda je ovšem taková, že nejčastěji rodí doma vysokoškolačky a ženy, které mají snadný přístup k informacím. Mohou si tedy zjistit všechna pro a proti toho kterého způsobu porodu. Žena, která se rozhodne pro domácí porod, nemusí nutně toužit po pozornosti ostatních. Může mít zkrátka své důvody, proč odmítá rodit v nemocnici. Jedním z takových důvodů může být trauma prožité v nemocničním prostředí nebo předchozí špatná zkušenost.
Neříkám, že jsem zastáncem domácích porodů! Všeobecně ale nemám ráda, když někdo něco nebo někoho odsuzuje, aniž by znal všechny jeho pohnutky nebo důvody, proč koná právě tak, jak koná. V případě domácích porodů se nejspíš většina jejich odpůrců spokojí s tím, že žena, která chce rodit doma, je prostě asociál nebo že riskuje život svého dítěte jen proto, že není schopná přežít pár dní v porodnici v menším „přepychu“. Jenže tak jednoznačné to není. Zvýšené riziko u domácích porodů se nikdy neprokázalo. Naopak! Podle mnoha výzkumů a zkušeností odborníků je, co se týče míry rizika, domácí porod přibližně stejně riskantní jako kterýkoli jiný porod vedený porodníkem v nemocnici. Chce to se jen trochu o problém zajímat a hledat důvěryhodné informace.
Samozřejmě, že ženě, která má komplikace už během těhotenství lékař domácí porod nejspíš nedoporučí. A pak už je to jen na samotné matce, zda jeho varování vyslyší či nikoli. Pravdou je, že i u ženy, jejíž těhotenství probíhalo devět měsíců přímo ukázkově, mohou nastat nečekané komplikace. Předem vám nikdo hladký průběh porodu nezaručí.
U nás se o domácích porodech hovoří hlavně ve chvíli, kdy dojde k nějaké tragické události a miminko nebo matka při porodu zemře. To se paradoxně stalo i v Austrálii, kde při jednom takovém domácím porodu zemřela jejich propagátorka. To zcela jistě nahrálo odpůrcům domácích porodů. Mohli si říct:“Nemá být blbá, patří jí to!“  I tohle tvrzení se mi ale zdá kruté. Podobně mohla stejná paní dopadnout i kdyby rodila v porodnici. Svým způsobem je tohle všechno i otázka štěstí. Byla to její volba, její rozhodnutí. A bohužel všechno dopadlo jinak než si všichni přáli.
Asi nejznámější porodní asistentkou u nás je Ivana Königsmarková, které Městský soud v Praze vyměřil dvouletý podmíněný trest za to, že při domácím porodu, který vedla, zemřel chlapeček. Po zveřejnění tohoto případu se opět o domácích porodech začalo vášnivě diskutovat. Pravděpodobně nikdy nedojde mezi zastánci a odpůrci těchto porodů ke shodě. Každý má svůj postoj a své argumenty. Nakonec  - ať si na daný problém každý vytvoří názor sám.
Já sama bych doma nikdy nerodila. Jsem si vědoma toho, že ke komplikacím může dojít kdykoli během porodu. A taky kdekoli. I v nemocnici, kde jsou v takovém případě v podstatě okamžitě k dispozici lékaři. Ale přece jenom – přítomnost doktora by mě jakožto rodičku víc uklidňovala. Člověku to dává takový pocit, že když se stane něco nepředvídatelného, je větší šance komplikaci zvládnout nebo jí zabránit hned v počátku. Když si představím, že bych rodila doma a miminko by mi nedej Bože zemřelo, nevím, jak bych se sama v sobě smířila s výčitkami a myšlenkou, že KDYBYCH rodila v porodnici, mohli mi dítě zachránit lékaři i za pomoci přístrojů. Na „kdyby“ se v životě sice moc nehraje, ale dokážu si představit, že ženě, která projde podobnou zkušeností se pak v hlavě honí stovky scénářů o tom, co mělo být jinak.

V následujících měsících a letech by mělo v naší republice dojít k výstavbě tzv. porodních domů. Ty jsou jakýmsi kompromisem mezi porodnicí a domácím prostředím. Jedná se o vybudování bytových jednotek přímo v budově nemocnice. Byty by měly být zařízeny tak, aby co nejvíce připomínaly klasický byt nebo dům a žena se v něm cítila dobře a přirozeně. V případě komplikovaného porodu by byli ihned do bytu přivoláni lékaři, kteří by měli prostředky na to komplikaci zvládnout. Porodní domy se mi jeví jako úžasná alternativa pro ty, kteří z nějakého důvodu nechtějí rodit v normální porodnici. Faktem je, že mnohé nemocnice nerespektují tu intimitu, jakou porodní proces bezpochyby je. Někde se rodí jako na běžícím páse, ale o osobním a laskavém přístupu nebo pochopení personálu nemůže být ani řeč. Kromě špičkové lékařské péče by porodníci a sestřičky neměli zapomínat na lidskost a ochotu. A pokud se některá maminka setkala s nepříjemným personálem, mohlo ji to otrávit natolik, že už ani nechce hledat příjemnější porodnici a rozhodne se vyzkoušet domácí porod.

Jsem jednoznačně pro svobodu volby. Každá žena ať se rozhodne pro porod, který jí vyhovuje víc. Nikdo nemá právo jí do něčeho mluvit nebo ji odsuzovat, protože se rozhodla jinak než bychom jednali my. Ovšem do kolen mě dostávají ty případy, kdy se matka rozhodne rodit doma, dojde u ní k akutním komplikacím a ona potom viní nemocnici, že jejímu miminku včas nezachránila život a snaží se na ní vysoudit tučnou sumu peněz. Dokážu pochopit, že pokud někomu při porodu zemře dítě, je to pro maminku neuvěřitelná bolest, ztráta a člověk se pak asi snaží najít důvod proč se to stalo, případně podvědomě potřebuje hodit vinu na někoho jiného, ačkoli si třeba uvědomuje, že to bylo jen a jen jeho rozhodnutí.

Ale když už se k něčemu rozhodnu, měla bych mít na paměti všechna rizika. A buď se s nimi smířím  a budu doufat, že ke komplikacím nedojde, a nebo si pro větší klid zajistím kromě porodní asistentky i dohled lékaře, který v případě potřeby zasáhne. Osobně trochu nechápu, proč mají nemocnice uvolňovat pro domácí porody své zaměstnance, když s nemocnicí v okamžiku porodu nechce mít žena nic společného. A nechybí pak náhodou lékař či sestra na nemocničním porodním sále?

Pro matku i lékaře (případně porodní asistentky) by mělo být prvořadé bezpečí a zdraví jak rodičky, tak jejího dítěte. Faktem je, že každý má o tom bezpečí jinou představu. Někdo se líp cítí doma, někdo naprosto důvěřuje svému porodníkovi a zdravotnickému zařízení.

Každý má právo rozhodnout se, jakou formu porodu si zvolí. Ať už bude rodit doma nebo v porodnici, měl by ale za své rozhodnutí nést zodpovědnost.

Co mi dala a vzala dětská mozková obrna

Narodila jsem se jako nedonošené dítě s neúprosnou diagnózou dětská mozková obrna. A to je stigma, se kterým žiju celý život.

„Dětská mozková obrna (DMO) je termín, jenž představuje skupinu chronických onemocnění, které jsou charakteristické poruchou centrální kontroly hybnosti. Pojem dětská představuje období, ve kterém se nemoc začne projevovat, označení mozková, určuje místo, kde dochází k poruše (v mozku) a termín obrna vyjadřuje, že tato nemoc působí problémy s hybností těla. DMO postihuje pouze mozek, to znamená, že nezahrnuje poruchy hybnosti, které byly způsobeny onemocněním periferních nervů či svalů. Při DMO dochází ke špatnému vývoji nebo poškození motorických (hybných) oblastí mozku, a to má za následek nedostatečnou kontrolu hybnosti a vadné držení (postúru) trupu a končetin. DMO se začne projevovat už v prvních měsících nebo rocích života, ale zpravidla se s rostoucím věkem již nezhoršuje.“ (www.nemoci.vitalion.cz)

Hned po narození jsem byla převezena do brněnské nemocnice v Černých polích.

 Nikdo z lékařů si tenkrát neodvážil s jistotou říct, zda přežiju. A ani ty nejoptimističtější prognózy nevypadaly zrovna růžově. Když se nad tím zamyslím, uvědomuji si, jak náročné muselo být toto období pro mé rodiče. Představa, kdy jim lékař oznámí, že pravděpodobně nikdy nebudu chodit, přemýšlet ani samostatně žít, je pro mě děsivá. Měli právo volby – umístit mě do ústavu, čímž by si zřejmě usnadnili v mnohých oblastech vlastní životy, nebo se tomu postavit čelem a bojovat spolu se mnou. Bojovat za pokroky, které možná nikdy nepřijdou, vědět, že na ně budu odkázaná nejspíš do konce života.

Vybrali si druhou variantu. I když pravděpodobně netušili, jak dlouhou a náročnou cestu máme všichni před sebou.

Možná jsem nakonec i ráda, že si z této části svého života téměř nic nepamatuju.

Lékař doporučil cvičení tzv. Vojtovou metodou. „Metoda je založena na principu využití tzv. reflexní lokomoce, tedy pohybu těla řízeného vrozenými reflexy, bez závislosti na vůli pacienta. Vychází ze skutečnosti, že v lidském mozku jsou geneticky zakódovány určité pohybové vzorce. Ty se snažíme pomocí vybavení reflexů obnovit. U nejčastěji léčených dětských pacientů s hybnou poruchou se totiž jedná o poruchu na úrovni řízení pohybu mozkem, nikoliv o svalovou poruchu.“ (www.lekari-online.cz) 

A tak se máma musela Vojtovu metodu naučit a pravidelně se mnou cvičila. Cvičení pro mě bylo bolestivé a nepříjemné, vždy jsem se mu bránila, takže jsme si obě „užily“ svoje.

Měla jsem (mimo jiné) i problémy s chůzí a v pěti letech jsem podstoupila operaci achilovy šlachy. Zákrok měl pomoci tomu, abych došlapovala na celé chodidlo, chodila jsem totiž po špičkách jako baletka.

Dokud jsem nezačala chodit do školy, neuvědomovala jsem si rozdíly mezi mnou a ostatními dětmi. Ve školce jsem sice chodila do integrované třídy, ale tam jsme měli za spolužáky svoje zdravé sourozence. A ti na nás handicapované byli zvyklí, a tudíž nám nedávali najevo, že jsme jiní. Se vším nám pomáhali a povzbuzovali nás.

Myslím si, že už i v tak útlém věku bylo pro mě a ostatní děti, které se potýkaly s nějakým postižením velmi důležité, aby měly pocit, že nevybočují z davu, že nejsou horší než ostatní jenom proto, že jejich startovací životní pozice byla o něco složitější. Každý chce být v něčem dobrý, vynikat alespoň v jedné činnosti. A když ne přímo vynikat, být minimálně na stejné úrovni se zdravými kamarády.

A pak se přiblížil den nástupu do školy. Mě dětská mozková obrna limitovala i v dalších oblastech než jen v pohybu. Tělocvik, pracovní vyučování, výtvarná výchova pro mě byly hodinami hrůzy. Ruce, nohy, zkrátka celé tělo mě neposlouchalo, i když jsem se tak snažila. Posměšky, zlostné popichování bylo na denním pořádku. Uzavírala jsem se do sebe a snila jsem o tom, jak namaluju nejkrásnější výkres, vyhraju lyžařské závody a všichni se mnou budou chtít kamarádit. Bojovala jsem sama se sebou a nerozuměla jsem tomu, proč když se snažím, jak nejvíc můžu, neodpovídají moje výsledky vynaloženému úsilí. Hodně mě to trápilo, probrečela jsem kvůli tomu spoustu hodin. Zkuste vysvětlit malému dítěti, že není o nic horší než jiné děti, pouze musí bojovat daleko víc, aby ostatním a hlavně samo sobě dokázalo, že je šikovné. Vysvětlit to nejde.

 Pravda je taková, že jsem ten nejkrásnější obrázek nikdy nenakreslila. Ale postupem času mi na tom přestalo záležet. Nepochybně se tak stalo v době, kdy už jsem byla o trochu starší a dokázala jsem si uvědomit, že není moje vina, že mi některé úkoly činí problémy.

Jak přibývalo učení v matematice, přestávala jsem zvládat. A rázem tu byl nový nepřítel – dyskalkulie a s tím spojená špatná orientace v prostoru. Později jsme zjistili, že dyskalkulie může být následkem právě dětské mozkové obrny. Naivně jsem si myslela, že to nejhorší období mám za sebou a už bude všechno jen tak, jak má být. Spletla jsem se. Sice jsem už chápala, že za svoje postižení tak úplně nemůžu, ale najednou přede mnou stál další problém a zdálo se, že jsem opět na začátku, že zase musím bojovat s něčím tak primitivním jako je matematika. Pro ostatní spolužáky a mého bratra byla matematika zcela jistě primitivní. Nikdo nechápal, co se mi na ní zdá tak těžké, proč mi dělá takové problémy vypočítat příklad, který KAŽDÝ zvládne za pár minut. Nebyla jsem každý. Znovu jsem si připadala neschopná. A horší než všichni ostatní.   

Bratr, který mi doma vysvětloval, jak vypočítat příklad z domácího úkolu už byl ze mě zoufalý, křičel na mě a nedokázal pochopit, proč mi to činí takové potíže. To ve mně prohlubovalo pocit, že tentokrát už nevyhraju. Ani mě nebavilo někomu pořád dokazovat, že se i s dyskalkulií porvu a vše nakonec zvládnu.

Kdybych za každou slzičku, kterou jsem uronila nad matematikou, fyzikou a chemií dostala korunu, měla bych dneska asi dost tučné konto v bance. Ale nedala jsem se. Vyhlásila jsem svým handicapům válku.

Díky psychologickému vyšetření mi ve škole vyšli maximálně vstříc a vytvořili pro mě individuální plán. Podle něj jsem se matematiku učila samostatně jen s  učitelem, který se mi věnoval, měl víc prostoru pro to, aby mi látku vysvětlil. A chválil mě i za ten sebemenší úspěch. Ač to možná zní směšně, hodně to tenkrát pomáhalo. Jen to vědomí toho, že se něco podařilo, mě dokázalo hodně potěšit. Kromě toho jsem už v žákovské knížce neměla z matematiky pětky od shora až dolů, najednou se pomalu známky zlepšovaly. I když jen nepatrně. Ale mně dělal radost každičký malý úspěch. Vždyť nějak se přece začít musí.

Před koncem základní školy se vyskytl další problém. Věděla jsem, že se jen těžko dostanu na střední školu, kde by se v přijímacím testu měly počítat matematické příklady. Hledala jsem obor, který by mě bavil a zároveň by mě dál neznevýhodňoval oproti ostatním uchazečům hned u přijímacích zkoušek. A našla jsem ho. Vystudovala jsem knihovnictví, matematika byla na této střední škole víceméně okrajovým předmětem.

Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Tenkrát jsem tomu nevěřila a možná že ani dnes tak úplně nechápu, jak je to možné. Ale ten den byl pro mě hodně přelomový. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem dokázala něco velkého i přes všechny překážky, které jsem musela překonávat.

Myslím si, že navzdory těm černým předpovědím lékařů všechno dopadlo relativně dobře. Vždyť oni nedoufali v to, že budu normálně žít. Nevěřili, že budu schopná chodit nebo přemýšlet. A já? Žiju, chodím, přemýšlím a vystudovala jsem vysokou školu. V tom jsem asi překvapila i sama sebe.

Ano, mám jednu nohu o kousek kratší než tu druhou a občas na ní při chůzi napadám. Ale jinak by snad už dneska nikdo nepoznal, jak těžký byl ten začátek. Na noze mám dodnes několikacentimetrovou jizvu. Snad jako vzpomínku, abych nikdy nezapomněla na to, čím jsem prošla a že i přesto jsem snad překonala něco, co bylo zdánlivě nepřekonatelné. Sama sebe a všechna ta lékařská tvrzení.

Do současného života mi to dalo hodně. Naučila jsem se nevzdávat, bojovat až do konce, ač je mnohdy cesta hodně vzdálená a trnitá. Tenkrát taky byla….a došla jsem po ní docela dost daleko...

Bc. Necitlivý, Mgr. Povýšená a ti druzí

Vyjde-li někdo po třech nebo po pěti letech z vysoké školy jako úspěšný absolvent, předpokládá se, že prokázal své odborné znalosti v dostatečné míře a může se právem pyšnit titulem a vysokoškolským diplomem.  Pravda je ovšem taková, že diplom vám dnes nemusí otevřít ani bránu k lepší práci, natož aby vám přinesl štěstí v životě. Bezesporu je úžasný pocit, když víte, že vaše mnohaleté úsilí přineslo své ovoce, to ano! Pro mě např. získání titulu bylo obrovskou satisfakcí a vítězstvím nad všemi, kteří pochybovali o tom, že vůbec někdy začnu studovat vysokou školu. A já ji, k překvapení mnohých, dokonce i dostudovala.

Jenže! Je obrovský rozdíl v tom, když tento svůj studijní úspěch vnímáte jako příležitost někam se posunout, něco se naučit a máte zkrátka a dobře jen radost z toho, že jste to dokázali. Jsou totiž i tací, kteří ono kulaté razítko považují za důkaz, že jsou lepší než ti, kteří ho nemají.  Znám několik takových případů z vlastní zkušenosti. Pravda, nebyla to vždy zkušenost příjemná.

Asi nejcitelněji jsem tohle chování vnímala od jedné osoby, když jsem ještě chodila do školy. Někdy se v životě stane, že potkáte člověka, se kterým si nepadnete do oka. A ono vlastně bohatě stačí, když ten člověk nepadne do oka vám a už víte, že každodenní setkávání s ním, vám nebudou příjemná. Tohle přesně se stalo mně a důvodem byla právě ta povýšenost (alespoň tak jsem to vnímala) ze strany jedné paní Mgr. Vždycky jsem z jejího projevu měla pocit, jakoby se vyžívala v tom, když může utrousit nějakou štiplavou, jízlivou poznámku o tom, že jsme v životě ještě nic nedokázali, na rozdíl od ní, která je studovaná, všude byla a všechno zná. My jsme naprosté nuly. Ona je Mgr. A basta! Díky tomu, jak na mě tahle osoba působila, jsem si nikdy ani nevytvořila vztah k předmětu, který na té škole učila. Chodila jsem do něj vyloženě s nechutí a od začátku jsem si přála, ať to hlavně mám co nejrychleji za sebou! Nesnáším totiž povýšenost a aroganci! Mám na tyhle vlastnosti silnou alergii, ať už jde o kohokoli.

Mám dyskalkulii. A protože jsme ve škole měli i předmět, ve kterém byly zapotřebí matematické výpočty, byla jsem dohodnutá s vyučujícím předmětu, že mi do testů nebude dávat žádné příklady, ale vytvoří pro mě zvlášť písemku formou teoretických otázek. Tak, abych měla možnost v testu uspět. Bez problémů jsme se dohodli a myslela jsem, že všechno proběhne tak, jak má. Do školy jsem přinesla i potvrzení z vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, ve kterém jasně stálo, že mám diagnostikovaný předposlední nejtěžší stupeň dyskalkulie a nejsem tedy schopná téměř žádných matematických operací. Jenže pan profesor zapomněl na moji jinou verzi testu a požadoval po mně, abych vypočítala stejnou písemku jako všichni ostatní. Už od začátku mi bylo jasné, že nemám šanci ten test zvládnout. A měla jsem přijít na opravný termín. Problém byl v tom, že i opravný test by byl složený z matematických příkladů, což pro mě jako dyskalkulika je španělská vesnice. A znova bych neuspěla. Je jedno, kolikrát bych test napsala, v této podobě pro mě nebylo možné ho zvládnout. Tomu, kdo ví byť jen něco málo o poruchách učení, asi nemusím nic vysvětlovat. Snažila jsem se s vyučujícím znova mluvit o tom, na čem jsme byli původně dohodnutí a on tenkrát řekl, ať se za ním zastavím, že ještě probereme všechny možnosti. Aniž by mě předem upozornil, pozval si k naší schůzce i onu paní Mgr., která s tím vyučovacím předmětem neměla vůbec nic společného. Do dneška si pamatuju ten pocit, kdy jsem vešla dovnitř a uviděla ji. Bylo mi jasné, že s jejím přístupem ke studentům budu mít co dělat, abych tu konfrontaci vůbec ustála. Podle očekávání se do mě okamžitě pustila (a za celou dobu vyučujícího daného předmětu téměř nepustila ke slovu, byť on, na rozdíl od ní, do toho měl právo mluvit). Řekla mi, že jsem flákač, který se neučí a jen spoléhá na nějaký papír od psychologa. Celý rozhovor trval alespoň půl hodiny a neměla jsem šanci skoro nic říct, protože celá naše schůzka byla složená z výčitek a posměšků ohledně mé inteligence (i když z ostatních předmětů jsem měla dobré známky).  Bohužel ani studovaná Mgr. neporozuměla pojmům z psychologického vyšetření. A nebo spíš nechtěla porozumět. Chyběl jí cit, pochopení, empatie. Jen co jsem vyšla ze dveří, chtělo se mi šíleně brečet. Bylo to pro mě neskutečné ponížení. 

Přemýšlím, čím to je, že tak často narážím na osoby, které sotva získaly titul bakalář nebo magistr a mají pocit, že jsou nejchytřejší, nejlepší a nejbáječnější na zeměkouli. Proč musí takový člověk dávat ostatním tak urputně najevo, že on je Mgr. a oni jsou jen ubohé nicky, které mu nesahají ani po kotníky?  A je tomu skutečně tak? No samozřejmě, že ne! Každý rozumný člověk přece ví, že titul není všechno! A že se skutečnou inteligencí nebo životní moudrostí nemá vůbec nic společného. Dnes není žádný problém, aby titul získal v podstatě kdokoli.  Po světě chodí tolik otitulovaných idiotů, až to hezké není.  Nevadí jim, že mnohdy neovládají ani základní gramatická pravidla. Nepotřebují to. Na co taky? Vždyť oni jsou přece bakaláři či magistři, tak kdo je víc?! Jako by snad titul Mgr. dneska znamenal kdovíco. Sebevědomí těchto lidí je mnohdy až děsivě vysoké. Nebo se alespoň snaží, aby to tak vypadalo.

Nemůže to být u některých náhodou tak, že si spíš hrají na drsňáky a dávají svůj diplom na odiv jen proto, že ve skutečnosti si sami sebou nejsou vůbec tak jistí, jak se snaží ukazovat navenek? Co když mají uvnitř nějaký svůj komplex a snaží se zamaskovat vlastní slabiny tím, že kopou do všech okolo? Získání akademického titulu pro ně mohlo být jediným jejich úspěchem, zatímco možná mají problém jinde, ale nechtějí, aby to ostatní poznali.  Kdoví, co člověka vede k tomu, aby až přehnaně dával druhým najevo, že je lepší než oni, a to jen proto, že má vystudovanou vysokou školu. Důvodů, proč se tak lidé chovají, může být jistě celá řada. Rozhodně tím nechci říct, že každý člověk s titulem je arogantní hlupák. Pouze se teď snažím upozornit na spojitost mezi vzděláním a arogancí tak, jak jsem se s ní sama setkala.

Mnohokrát jsem se už přesvědčila, že čím vyššího akademického titulu člověk dosáhl, tím skromnější a pokornější v životě je. Nemusí to samozřejmě platit vždycky, ale zatím se mi toto pravidlo pokaždé potvrdilo.  Často si vzpomenu na jednoho úžasného člověka, který mě učil na vysoké škole - doc. Ing. Antonín Řehoř, CSc. Je to už starší pán, ale pobývat v jeho společnosti byla pro mě vždycky radost. Těšila jsem se na každou jeho přednášku, protože z něj vyzařovalo cosi laskavého, milého. Člověk měl hned lepší náladu, když se s ním potkal. Byl hodný, vstřícný, přátelský a měl smysl pro humor. Nechyběla mu LIDSKOST! I přesto, že zrovna on by za jistých okolností mohl být namyšlený a arogantní, protože mu u jeho jména září tři tituly. Ani jednou se nestalo, že by se na nás jako na své studenty díval povýšeně. Právě naopak! Snad nikdo jiný mi za celý život nedal tolik najevo, že mě respektuje a ctí, ačkoli jsem ještě v životě nedosáhla na tak vysokou metu jako on. Kéžby takových osobností bylo v našem školství víc.

Přemýšlím nad tím, k čemu vám budou akademické tituly, když nebudete mít v sobě pokoru a nebude vám vlastní citlivý přístup k druhým lidem. Tohle vás sice žádná vysoká škola nenaučí, zato lidé kolem si vás budou vážit. Kam se na to hrabe vysokoškolský diplom...

Adopce dětí homosexuálními páry

Za dob našich babiček byla homosexualita považována za nemoc. Nemoc můžeme ve většině případů vyléčit, sexuální preferenci u člověka nezměníme, ani kdybychom do něj cpali jeden prášek za druhým. Říkalo se, že kdyby dotyčný chtěl, tak se prostě přeorientuje na opačné pohlaví a je to! Dnes již máme k dispozici mnoho výzkumů, které tento mýtus vyvracejí. Přesto u mnohých z nás homosexuálové stále vzbuzují rozpaky či odpor. A když dojde na téma adopce homosexuálními páry, rozhoří se ve společnosti vášnivá debata.

Ti tolerantnější se snaží brát homosexuály takové, jací jsou. Nevadí jim, když na ulici potkají líbající se dívky nebo dva muže, kteří se drží za ruce.  K adopci se stavějí veskrze kladně. Nejčastějším argumentem PRO adopci homosexuálním párem bývá názor, že je lepší, aby dítě vyrůstalo v rodině a v domácím prostředí, než aby žilo v dětském domově a tam se o něj staraly pouze nějaké „tety“, které mu nikdy nedají potřebnou péči a lásku.

Naproti tomu odpůrci tvrdí, že vychovávat dítě v domácnosti, kde žijí jako partneři dva muži nebo dvě ženy, je nezdravé a dítěti to zanechá jen zmatek v hlavě a na duši. Obávají se toho, že dva homosexuálové z dítěte vychovají taktéž homosexuálního jedince, protože když v rodině tento model uvidí, zákonitě se to na něm musí nějak odrazit. Je to samozřejmě nesmysl. Stačí zjistit si o homosexualitě alespoň základní informace. Jde jen o to, jestli ti zarytí odpůrci homosexuálů budou ochotni takové informace přijmout a považovat je za relevantní. Troufám si tvrdit, že ne. Postoj se totiž jen velmi těžko mění. Přesvědčit člověka, který si x let obhajuje svůj názor a považuje ho za jediný možný, se vám nejspíš nepodaří. A říkám si – proč vlastně někoho přesvědčovat? Ať si každý myslí, co chce. Má na to právo.

Problém totiž vůbec není v tom, že bude mít dítě dva tatínky nebo dvě maminky. Pokud mu dokážou zajistit bezpečný domov, obstarají všechny jeho potřeby, dají mu lásku, oporu a péči, nevidím na tom nic špatného. I dítě v této rodině může být šťastné. Možná by mi teď někdo oponoval, že takováhle rodina není normální. Tomu se musím upřímně zasmát, protože v dnešní době, kdy se rozvádí více než polovina manželství nebo se stále častěji objevují případy, kdy otec pije, týrá svou manželku nebo zneužívá děti (samozřejmě vím, že se to nemusí týkat jen otce, ale i matky) mi ani tohle nepřijde NORMÁLNÍ. Není přece přijatelné, aby se někdo choval k dětem či partnerovi násilně. A přesto se to děje dnes a denně. Navíc hranice normality se rok od roku mění a posouvá. Ukažte mi dneska jedinou normální rodinu, když v podstatě nikdo na sto procent neví, co to znamená. Všude najdeme něco, co se nějakým způsobem vymyká od ostatních rodin.

Pokud někdy dospějeme k tomu, že bude adopce homosexuálními páry legislativně posvěcena, problém nastane v něčem jiném. Možná už tušíte, kam směřuju. Ona „chyba“ totiž nemusí být tak úplně v homosexuálech jako spíš ve společnosti, která k nim stále přistupuje s předsudky a opovržením. A takových lidí je mezi námi pořád dost.

Samozřejmě, že dítě, které by si z kojeneckého ústavu nebo dětského domova odvedl homosexuální pár, by to mělo v životě těžké. Už ve školce nebo ve škole by se mu děti nejspíš vysmívaly a dívaly se na něj skrz prsty, protože vybočuje z davu. Stejně jako jeho potenciální rodiče. Lidi všeobecně nemají rádi jakékoli odchylky, nedej Bože, když se něčím lišíte. Můžete třeba jen nosit brýle, kulhat nebo být naopak geniální dítě a hned nezapadáte mezi kolektiv spolužáků, protože jste prostě JINÍ. A to se v naší společnosti moc nenosí. Hned vám dají nálepku. „To je TEN DIVNEJ“ nebo „To je TA, KTEROU VYCHOVÁVAJÍ DVĚ LESBY!“

A všichni asi víme, jak důležité pro člověka je, aby se začlenil mezi spolužáky nebo partu kamarádů. Nijak mu situaci neulehčí, když hned od začátku bude oproti ostatním znevýhodněný. Děti umějí být úžasně upřímné. A taky kruté! Takže pokud nejste dostatečně zralí na to, abyste dokázali čelit i útokům a posměškům a nebrali si je moc k srdci, protože víte, že lidé jsou různí, jejich řeči vám mohou ublížit.

Myslím si, že tohle je jeden z důvodů, proč se v naší republice ještě adopce homosexuálními páry neuzákonily. Je to příliš citlivé téma a nic by se nemělo uspěchat. Koneckonců – i na povolení registrovaného partnerství se u nás čekalo mnoho let. A jaké diskuze se kolem toho vedly! Vzpomínáte?

Rodiče svým dětem (ať už si to uvědomují či nikoli) předávají kus sebe, mohou pro ně být morálními vzory, autoritou. Z rodiny si přebíráme zvyky a modely chování, které pak mnohdy uplatňujeme v prokreační rodině (v té, kterou v dospělosti sami zakládáme). A dítě slyší, jak se o kom doma bavíte, vnímá, co říkáte i to, že k někomu přistupujete buď pozitivně, nebo negativně. Zanecháváte v něm stopu. Ukazujete mu určitý způsob jednání nebo myšlení. K němu se pak přikloní nebo si najde svůj vlastní postoj, ale jste to prvotně vy, kdo mu pomáhá zorientovat se ve světě. Některé vaše názory možná převezme, zvlášť v dětství děti opakují názory svých rodičů. A odtud samozřejmě mohou pramenit ty posměšky dětí ve škole, když zjistí, že jejich spolužák má doma dva tatínky…

Asi se nepodaří, aby naše společnost tolerovala lesbičky a gaye ve sta procentech. To je utopie. Přesto si ale myslím, že je to téma, o kterém by se nemělo mlčet, naopak diskuze je v tomto směru potřebná. A taky informovanost a ochota přijmout ostatní. Tolerovat je se všemi jejich klady, zápory, osobnostními rysy.  Se vším! Asi se všichni máme pořád co učit.

 Vždycky, když někde slyším nějaký homofobní názor, kladu si otázku, co by takový člověk dělal, kdyby k němu za pár let přišla třeba jeho dcera a řekla mu, že je lesba! Zavrhl by ji?!

Věř, běž a DOKÁŽEŠ!

Mám spoustu snů, které bych si v průběhu svého života chtěla splnit. Ty opravdu velké si mě našly v podstatě už v dětství. A nepustila jsem se jich ani na jediný den.
Pamatuju si to jako dneska. Bylo mi jedenáct a v televizi tenkrát běžel krátký spot, ve kterém se sešly nejznámější osobnosti, které se u nás věnují charitativní činnosti. Cílem projektu bylo upozornit širokou veřejnost na potřebu rekonstrukce jakéhosi kláštera nebo zámku a vybrat na ni finanční prostředky. Upoutávka se na televizní obrazovce objevovala několikrát denně a vím, že v tu chvíli jsem u televize stála vždy jako přikovaná. Hlavně v momentě, kdy jsem v ní viděla Vendulu Svobodovou. Nevím proč zrovna ona mě tenkrát tak zaujala, ale dodnes přesně vím, co v té upoutávce řekla.
„Leukémie je zákeřná nemoc. Nechci, aby na ni umíraly malé děti. Dejme jim i jejich rodičům alespoň malou kapku naděje.“
Jsou to tři věty. Člověk si je vyslechne, možná se na vteřinu zastaví, nemocné děti polituje a žije si dál svůj život. Pro mě ty tři věty znamenaly začátek velkého snu. Stála jsem před tou televizí a hlavou mi jen tak blesklo: TO JE ONO!!! Jako bych právě našla smysl života. Od té doby uplynulo téměř 14 let a já jsem naprosto přesvědčená o tom, že je to smysl MÉHO života. Věděla jsem už tenkrát v 11 letech, že budu dělat maximum pro to, abych si jednou, za pár let, vybudovala svůj nadační fond na pomoc dětem s poruchou krvetvorby. Byla jsem šťastná a hned jsem ten úžasný nápad běžela sdělit mojí mámě. Ta moje nadšení nesdílela. Dívala se na mě jako bych se dočista zbláznila. Doufala, že mě ta „hloupost“ za pár dní či týdnů přejde. Myslela si nejspíš, že je to jen dětský sen, momentální pobláznění mysli. Spletla se!

Věřím tomu, že když se vám v hlavě nějaká myšlenka udrží tak dlouhou dobu, něco to znamená. Co když je to znamení, že máte vytrvat, bojovat a snažit se přiblížit se svému snu? Vnímám to tímto způsobem od začátku. Možná kdybych na to neměla, dávno mě ten nápad pustil. To se nestalo. A tak si říkám, že teď už je to jasná věc! Nedokážu si představit, co jiného bych v životě dělala. Chci pomáhat dětem. A pomáhat jim budu! Ať chcete, nebo ne! Vím, že to dokážu. Vlastně je to snad jediná věc v mém životě, o které nepochybuju. Dávno jsem si ten sen vytyčila jako CÍL.
Je to cíl s jasnými obrysy. Moc dobře vím, co chci a taky vím, co nechci. Možná nemusíte vidět až na konec cesty, abyste se po ní odhodlali vykročit. Hlavní je, že jdete. A tak jsem šla a doufala, že časem se k tomu cíli alespoň přiblížím. Přihlásila jsem se na VOŠku se sociálním zaměřením, v domnění, že to je ten správný způsob, jak se budu moci realizovat a že snad díky tomu natrefím na ty správné lidi, kteří mě povedou. Kam jsem přišla, všude jsem roztrubovala jako šílená, že já prostě jednou založím nadaci a přes to nejede vlak. Co kdyby náhodou někdo znal někoho, kdo mi s tím dokáže pomoct? A tak to postupem času věděli snad všichni a pomalu se smířili s tím, že se toho snu nevzdám. Jo, ona tvrdohlavost je někdy hrozná věc! Ale v tomhle případě díkybohu za ní.
Na VOŠce jsem měla příležitost zapojit se do celorepublikových charitativních sbírek pro organizace jako je OS Život dětem, Bílá pastelka nebo Domov pro mne. Díky tomu jsem si jen upevnila svoje přesvědčení, že TOHLE je opravdu to, co CHCI dělat. Ty akce mě neskutečně bavily a byla jsem šťastná, že můžu být u toho! Že taky můžu trošičku pomoct! A že jsem dostala příležitost zkusit si alespoň na chvíli, jestli mi tahle práce přinese to, co jsem si představovala. Přineslo! Najednou jako by mi někdo vlil novou krev do žil. To už jsem si tenkrát říkala:“Jo, tak teď už to nesmíš vzdát!“ Ke vzdávání ani nebyl důvod, naopak jsem se do toho snu ještě víc ponořila (chudáci lidi kolem mě).
Když jsem byla v druhém ročníku zmíněné školy, z oběhu se zrovna stahovaly padesátníky. A tak naše třída zrealizovala jejich sbírku a za získané peníze jsme měli nakoupit herní konzole pro Nadační fond dětské onkologie Krtek v Brně. Nevzpomínám si už, kolik peněz se nám celkově podařilo vybrat, ale nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme šli dětem ty dárky předávat do nemocnice. Musím přiznat, že tenhle okamžik byl dalším z těch zlomových, protože teprve teď, poprvé v životě, jsem měla být přímo konfrontovaná s dětmi, které byly nemocné, měly rakovinu. Ono nadšení je dobrá věc, ale když stojíte tváří v tvář tomu, že TEĎ teprve uvidíte tu drsnou realitu, děti bez vlasů a všechen strach nebo obavy na vás padnou celou vahou, je ten správný čas zastavit se a říct si:“Moni, tak možná teprve tohle je ta první zatěžkávací zkouška!“ Teprve teď se skutečně pozná, jestli jsem vůbec schopná do toho nemocničního pokoje vejít a celou situaci ustát. Není to nic jednoduchého! Komu by bylo do zpěvu, když vidí čtyřletého chlapečka, který leží v posteli, nemá žádné vlasy o svůj život už tak malý musí bojovat víc než většina z nás! Nad svou nemocniční postelí měl pověšený diplom za statečnost! Nikdy na ten pocit nezapomenu! Troufám si říct, že jsem danou situaci zvládla.Nikdy neodcházíte z takovéhle návštěvy v euforické náladě, to je jasné. Ale já si v ten den znova a znova upevnila svoje přesvědčení, že ten sen dotáhnu do konce! A že je to můj úkol na tomhle světě. Pomáhat dětem, které budou stejně nemocné jako ten malý klučík, kterému nad postelí visel ten diplom za statečnost! Zasloužil si ho jako nikdo jiný. Je to hrdina! Nevím, jak je na tom dnes, už jsem ho potom nikdy neviděla, ale VĚŘÍM, že svůj boj s tou zákeřnou mrchou vyhrál! Děti by neměly umírat!
Upřímně řečeno, myslím si, že dneska už neexistuje nic, co by mi ten cíl překazilo. Možná se mi do cesty připletou překážky, o kterých teď nemám ani potuchy, ale mně to nevadí, protože mám svou vizi a vím, že jednou dojde k jejímu naplnění. Snad platí, že když máte nějaký sen, vstoupí vám do života lidi, kteří vám pomohou změnit ho ve skutečnost. Věřím, že až přijde čas, potkám ty, kteří se mnou potáhnou za jeden provaz. Do té doby můžu pomáhat alespoň malinko – návštěvou nemocných dětí v nemocnici, účastí v charitativních sbírkách nebo odesláním dárcovské smsky.
Mám svoje přesvědčení a věřím, že to dokážu. Věřte se mnou, anebo to nechte být. Časem ale uvidíte, že jsem měla pravdu!