Vyjde-li někdo po třech nebo po pěti letech z vysoké
školy jako úspěšný absolvent, předpokládá se, že prokázal své odborné znalosti
v dostatečné míře a může se právem pyšnit titulem a vysokoškolským
diplomem. Pravda je ovšem taková, že
diplom vám dnes nemusí otevřít ani bránu k lepší práci, natož aby vám
přinesl štěstí v životě. Bezesporu je úžasný pocit, když víte, že vaše
mnohaleté úsilí přineslo své ovoce, to ano! Pro mě např. získání titulu bylo
obrovskou satisfakcí a vítězstvím nad všemi, kteří pochybovali o tom, že vůbec
někdy začnu studovat vysokou školu. A já ji, k překvapení mnohých, dokonce
i dostudovala.
Jenže! Je obrovský rozdíl v tom, když tento svůj
studijní úspěch vnímáte jako příležitost někam se posunout, něco se naučit a
máte zkrátka a dobře jen radost z toho, že jste to dokázali. Jsou totiž i
tací, kteří ono kulaté razítko považují za důkaz, že jsou lepší než ti, kteří
ho nemají. Znám několik takových případů
z vlastní zkušenosti. Pravda, nebyla to vždy zkušenost příjemná.
Asi nejcitelněji jsem tohle chování vnímala od jedné osoby,
když jsem ještě chodila do školy. Někdy se v životě stane, že potkáte
člověka, se kterým si nepadnete do oka. A ono vlastně bohatě stačí, když ten
člověk nepadne do oka vám a už víte, že každodenní setkávání s ním, vám
nebudou příjemná. Tohle přesně se stalo mně a důvodem byla právě ta povýšenost
(alespoň tak jsem to vnímala) ze strany jedné paní Mgr. Vždycky jsem z jejího
projevu měla pocit, jakoby se vyžívala v tom, když může utrousit nějakou
štiplavou, jízlivou poznámku o tom, že jsme v životě ještě nic nedokázali,
na rozdíl od ní, která je studovaná, všude byla a všechno zná. My jsme naprosté
nuly. Ona je Mgr. A basta! Díky tomu, jak na mě tahle osoba působila, jsem si
nikdy ani nevytvořila vztah k předmětu, který na té škole učila. Chodila
jsem do něj vyloženě s nechutí a od začátku jsem si přála, ať to hlavně
mám co nejrychleji za sebou! Nesnáším totiž povýšenost a aroganci! Mám na tyhle
vlastnosti silnou alergii, ať už jde o kohokoli.
Mám dyskalkulii. A protože jsme ve škole měli i předmět, ve
kterém byly zapotřebí matematické výpočty, byla jsem dohodnutá s vyučujícím předmětu, že mi do testů nebude dávat žádné příklady, ale vytvoří pro mě
zvlášť písemku formou teoretických otázek. Tak, abych měla možnost v testu
uspět. Bez problémů jsme se dohodli a myslela jsem, že všechno proběhne tak,
jak má. Do školy jsem přinesla i potvrzení z vyšetření v pedagogicko-psychologické
poradně, ve kterém jasně stálo, že mám diagnostikovaný předposlední nejtěžší
stupeň dyskalkulie a nejsem tedy schopná téměř žádných matematických operací.
Jenže pan profesor zapomněl na moji jinou verzi testu a požadoval po mně, abych
vypočítala stejnou písemku jako všichni ostatní. Už od začátku mi bylo jasné,
že nemám šanci ten test zvládnout. A měla jsem přijít na opravný termín.
Problém byl v tom, že i opravný test by byl složený z matematických příkladů,
což pro mě jako dyskalkulika je španělská vesnice. A znova bych neuspěla. Je
jedno, kolikrát bych test napsala, v této podobě pro mě nebylo možné ho
zvládnout. Tomu, kdo ví byť jen něco málo o poruchách učení, asi nemusím nic
vysvětlovat. Snažila jsem se s vyučujícím znova mluvit o tom, na čem jsme
byli původně dohodnutí a on tenkrát řekl, ať se za ním zastavím, že ještě
probereme všechny možnosti. Aniž by mě předem upozornil, pozval si k naší schůzce
i onu paní Mgr., která s tím vyučovacím předmětem neměla vůbec nic
společného. Do dneška si pamatuju ten pocit, kdy jsem vešla dovnitř a uviděla
ji. Bylo mi jasné, že s jejím přístupem ke studentům budu mít co dělat,
abych tu konfrontaci vůbec ustála. Podle očekávání se do mě okamžitě pustila (a za
celou dobu vyučujícího daného předmětu téměř nepustila ke slovu, byť on, na
rozdíl od ní, do toho měl právo mluvit). Řekla mi, že jsem flákač, který se
neučí a jen spoléhá na nějaký papír od psychologa. Celý rozhovor trval alespoň
půl hodiny a neměla jsem šanci skoro nic říct, protože celá naše schůzka byla
složená z výčitek a posměšků ohledně mé inteligence (i když z ostatních
předmětů jsem měla dobré známky). Bohužel ani studovaná Mgr. neporozuměla pojmům
z psychologického vyšetření. A nebo spíš nechtěla porozumět. Chyběl jí cit,
pochopení, empatie. Jen co jsem vyšla ze dveří, chtělo se mi šíleně brečet. Bylo to pro mě neskutečné ponížení.
Přemýšlím, čím to je, že tak často narážím na osoby, které
sotva získaly titul bakalář nebo magistr a mají pocit, že jsou nejchytřejší,
nejlepší a nejbáječnější na zeměkouli. Proč musí takový člověk dávat ostatním
tak urputně najevo, že on je Mgr. a oni jsou jen ubohé nicky, které mu nesahají
ani po kotníky? A je tomu skutečně tak?
No samozřejmě, že ne! Každý rozumný člověk přece ví, že titul není všechno! A
že se skutečnou inteligencí nebo životní moudrostí nemá vůbec nic společného.
Dnes není žádný problém, aby titul získal v podstatě kdokoli. Po světě chodí tolik otitulovaných idiotů, až
to hezké není. Nevadí jim, že mnohdy
neovládají ani základní gramatická pravidla. Nepotřebují to. Na co taky? Vždyť
oni jsou přece bakaláři či magistři, tak kdo je víc?! Jako by snad titul Mgr. dneska
znamenal kdovíco. Sebevědomí těchto lidí je mnohdy až děsivě vysoké. Nebo se alespoň
snaží, aby to tak vypadalo.
Nemůže to být u některých náhodou tak, že si spíš hrají na drsňáky a dávají svůj diplom na odiv
jen proto, že ve skutečnosti si sami sebou nejsou vůbec tak jistí, jak se snaží
ukazovat navenek? Co když mají uvnitř nějaký svůj komplex a snaží se zamaskovat
vlastní slabiny tím, že kopou do všech okolo? Získání akademického titulu pro
ně mohlo být jediným jejich úspěchem, zatímco možná mají problém jinde, ale
nechtějí, aby to ostatní poznali. Kdoví,
co člověka vede k tomu, aby až přehnaně dával druhým najevo, že je lepší
než oni, a to jen proto, že má vystudovanou vysokou školu. Důvodů, proč se tak lidé chovají, může být jistě celá řada. Rozhodně tím nechci říct, že každý člověk s titulem je arogantní hlupák. Pouze se teď snažím upozornit na spojitost mezi
vzděláním a arogancí tak, jak jsem se s ní sama setkala.
Mnohokrát jsem se už přesvědčila, že čím vyššího
akademického titulu člověk dosáhl, tím skromnější a pokornější v životě
je. Nemusí to samozřejmě platit vždycky, ale zatím se mi toto pravidlo pokaždé
potvrdilo. Často si vzpomenu na jednoho
úžasného člověka, který mě učil na vysoké škole - doc. Ing. Antonín Řehoř, CSc. Je
to už starší pán, ale pobývat v jeho společnosti byla pro mě vždycky
radost. Těšila jsem se na každou jeho přednášku, protože z něj vyzařovalo
cosi laskavého, milého. Člověk měl hned lepší náladu, když se s ním
potkal. Byl hodný, vstřícný, přátelský a měl smysl pro humor. Nechyběla mu
LIDSKOST! I přesto, že zrovna on by za jistých okolností mohl být namyšlený a
arogantní, protože mu u jeho jména září tři tituly. Ani jednou se nestalo, že
by se na nás jako na své studenty díval povýšeně. Právě naopak! Snad nikdo jiný
mi za celý život nedal tolik najevo, že mě respektuje a ctí, ačkoli jsem ještě
v životě nedosáhla na tak vysokou metu jako on. Kéžby takových osobností
bylo v našem školství víc.
Přemýšlím nad tím, k čemu vám budou akademické tituly,
když nebudete mít v sobě pokoru a nebude vám vlastní citlivý přístup k druhým
lidem. Tohle vás sice žádná vysoká škola nenaučí, zato lidé kolem si vás budou
vážit. Kam se na to hrabe vysokoškolský diplom...
Žádné komentáře:
Okomentovat