Věř, běž a DOKÁŽEŠ!

Mám spoustu snů, které bych si v průběhu svého života chtěla splnit. Ty opravdu velké si mě našly v podstatě už v dětství. A nepustila jsem se jich ani na jediný den.
Pamatuju si to jako dneska. Bylo mi jedenáct a v televizi tenkrát běžel krátký spot, ve kterém se sešly nejznámější osobnosti, které se u nás věnují charitativní činnosti. Cílem projektu bylo upozornit širokou veřejnost na potřebu rekonstrukce jakéhosi kláštera nebo zámku a vybrat na ni finanční prostředky. Upoutávka se na televizní obrazovce objevovala několikrát denně a vím, že v tu chvíli jsem u televize stála vždy jako přikovaná. Hlavně v momentě, kdy jsem v ní viděla Vendulu Svobodovou. Nevím proč zrovna ona mě tenkrát tak zaujala, ale dodnes přesně vím, co v té upoutávce řekla.
„Leukémie je zákeřná nemoc. Nechci, aby na ni umíraly malé děti. Dejme jim i jejich rodičům alespoň malou kapku naděje.“
Jsou to tři věty. Člověk si je vyslechne, možná se na vteřinu zastaví, nemocné děti polituje a žije si dál svůj život. Pro mě ty tři věty znamenaly začátek velkého snu. Stála jsem před tou televizí a hlavou mi jen tak blesklo: TO JE ONO!!! Jako bych právě našla smysl života. Od té doby uplynulo téměř 14 let a já jsem naprosto přesvědčená o tom, že je to smysl MÉHO života. Věděla jsem už tenkrát v 11 letech, že budu dělat maximum pro to, abych si jednou, za pár let, vybudovala svůj nadační fond na pomoc dětem s poruchou krvetvorby. Byla jsem šťastná a hned jsem ten úžasný nápad běžela sdělit mojí mámě. Ta moje nadšení nesdílela. Dívala se na mě jako bych se dočista zbláznila. Doufala, že mě ta „hloupost“ za pár dní či týdnů přejde. Myslela si nejspíš, že je to jen dětský sen, momentální pobláznění mysli. Spletla se!

Věřím tomu, že když se vám v hlavě nějaká myšlenka udrží tak dlouhou dobu, něco to znamená. Co když je to znamení, že máte vytrvat, bojovat a snažit se přiblížit se svému snu? Vnímám to tímto způsobem od začátku. Možná kdybych na to neměla, dávno mě ten nápad pustil. To se nestalo. A tak si říkám, že teď už je to jasná věc! Nedokážu si představit, co jiného bych v životě dělala. Chci pomáhat dětem. A pomáhat jim budu! Ať chcete, nebo ne! Vím, že to dokážu. Vlastně je to snad jediná věc v mém životě, o které nepochybuju. Dávno jsem si ten sen vytyčila jako CÍL.
Je to cíl s jasnými obrysy. Moc dobře vím, co chci a taky vím, co nechci. Možná nemusíte vidět až na konec cesty, abyste se po ní odhodlali vykročit. Hlavní je, že jdete. A tak jsem šla a doufala, že časem se k tomu cíli alespoň přiblížím. Přihlásila jsem se na VOŠku se sociálním zaměřením, v domnění, že to je ten správný způsob, jak se budu moci realizovat a že snad díky tomu natrefím na ty správné lidi, kteří mě povedou. Kam jsem přišla, všude jsem roztrubovala jako šílená, že já prostě jednou založím nadaci a přes to nejede vlak. Co kdyby náhodou někdo znal někoho, kdo mi s tím dokáže pomoct? A tak to postupem času věděli snad všichni a pomalu se smířili s tím, že se toho snu nevzdám. Jo, ona tvrdohlavost je někdy hrozná věc! Ale v tomhle případě díkybohu za ní.
Na VOŠce jsem měla příležitost zapojit se do celorepublikových charitativních sbírek pro organizace jako je OS Život dětem, Bílá pastelka nebo Domov pro mne. Díky tomu jsem si jen upevnila svoje přesvědčení, že TOHLE je opravdu to, co CHCI dělat. Ty akce mě neskutečně bavily a byla jsem šťastná, že můžu být u toho! Že taky můžu trošičku pomoct! A že jsem dostala příležitost zkusit si alespoň na chvíli, jestli mi tahle práce přinese to, co jsem si představovala. Přineslo! Najednou jako by mi někdo vlil novou krev do žil. To už jsem si tenkrát říkala:“Jo, tak teď už to nesmíš vzdát!“ Ke vzdávání ani nebyl důvod, naopak jsem se do toho snu ještě víc ponořila (chudáci lidi kolem mě).
Když jsem byla v druhém ročníku zmíněné školy, z oběhu se zrovna stahovaly padesátníky. A tak naše třída zrealizovala jejich sbírku a za získané peníze jsme měli nakoupit herní konzole pro Nadační fond dětské onkologie Krtek v Brně. Nevzpomínám si už, kolik peněz se nám celkově podařilo vybrat, ale nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme šli dětem ty dárky předávat do nemocnice. Musím přiznat, že tenhle okamžik byl dalším z těch zlomových, protože teprve teď, poprvé v životě, jsem měla být přímo konfrontovaná s dětmi, které byly nemocné, měly rakovinu. Ono nadšení je dobrá věc, ale když stojíte tváří v tvář tomu, že TEĎ teprve uvidíte tu drsnou realitu, děti bez vlasů a všechen strach nebo obavy na vás padnou celou vahou, je ten správný čas zastavit se a říct si:“Moni, tak možná teprve tohle je ta první zatěžkávací zkouška!“ Teprve teď se skutečně pozná, jestli jsem vůbec schopná do toho nemocničního pokoje vejít a celou situaci ustát. Není to nic jednoduchého! Komu by bylo do zpěvu, když vidí čtyřletého chlapečka, který leží v posteli, nemá žádné vlasy o svůj život už tak malý musí bojovat víc než většina z nás! Nad svou nemocniční postelí měl pověšený diplom za statečnost! Nikdy na ten pocit nezapomenu! Troufám si říct, že jsem danou situaci zvládla.Nikdy neodcházíte z takovéhle návštěvy v euforické náladě, to je jasné. Ale já si v ten den znova a znova upevnila svoje přesvědčení, že ten sen dotáhnu do konce! A že je to můj úkol na tomhle světě. Pomáhat dětem, které budou stejně nemocné jako ten malý klučík, kterému nad postelí visel ten diplom za statečnost! Zasloužil si ho jako nikdo jiný. Je to hrdina! Nevím, jak je na tom dnes, už jsem ho potom nikdy neviděla, ale VĚŘÍM, že svůj boj s tou zákeřnou mrchou vyhrál! Děti by neměly umírat!
Upřímně řečeno, myslím si, že dneska už neexistuje nic, co by mi ten cíl překazilo. Možná se mi do cesty připletou překážky, o kterých teď nemám ani potuchy, ale mně to nevadí, protože mám svou vizi a vím, že jednou dojde k jejímu naplnění. Snad platí, že když máte nějaký sen, vstoupí vám do života lidi, kteří vám pomohou změnit ho ve skutečnost. Věřím, že až přijde čas, potkám ty, kteří se mnou potáhnou za jeden provaz. Do té doby můžu pomáhat alespoň malinko – návštěvou nemocných dětí v nemocnici, účastí v charitativních sbírkách nebo odesláním dárcovské smsky.
Mám svoje přesvědčení a věřím, že to dokážu. Věřte se mnou, anebo to nechte být. Časem ale uvidíte, že jsem měla pravdu!