Muži v ženských rolích

Vzpomínám si na jednu příhodu, když mi bylo asi deset let a trávila jsem zrovna prázdniny u babičky. Babička mě vždycky vedla k pořádku, čistotě a považovala za velmi důležité, abych se naučila pečovat o domácnost. Nic jsem nenamítala, nevadilo mi to. Zdálo se mi to v podstatě v pořádku. Do chvíle, kdy mému bratrovi řekla:"Přece nebudeš umývat nádobí, to je ženská práce!" Pamatuju si jako dneska, jak mě ta věta tenkrát naštvala. A připadala mi úplně nesmyslná. Šlo přece jen o jedno umytí nádobí. Samozřejmě - pokud si žena udělá z muže služku, která musí   každý den obstarávat všechny domácí práce, protože žena je líná a nic z toho se jí dělat nechce, jde o situaci malinko jinou. Na občasné pomoci muže a jeho zapojení do chodu domácnosti nevidím ale nic špatného. Někdy je to naopak nezbytné. Co když se žena najednou ocitne v nemocnici a muž musí doma fungovat sám nebo se dokonce starat o děti? V používání pojmu "mužská a ženská práce" bych tedy byla opatrná.

Za všechno pravděpodobně může výchova a přístup společnosti. Existují povolání a obory, ke kterým mají bližší vztah muži (všeobecně za takové obory považujeme například matematiku, informatiku nebo stavebnictví) a naopak v odvětvích jako je školství, zdravotnictví nebo sociální práce se v drtivé většině setkáváme se ženami. Svým způsobem je to takto asi v pořádku. Mužský a ženský svět je v mnoha ohledech odlišný a každý zkrátka máme blíž k něčemu jinému. Nutno ale říct, že dnes se tyto rozdíly stále častěji stírají. Mám několik kamarádek, které studovaly nebo stále studují informatiku a naopak se mezi mými spolužačkami studijního oboru sociální práce vyskytovala sice jen jedna, ale o to vzácnější mužská výjimka. Bylo mi to sympatické. Zdálo se mi vždycky úžasné, když jsem se s podobnou situací někde setkala; když se muž vydal na cestu, kterou většina společnosti vnímá jako typicky ženskou a nebál se posměšků nebo toho, že si na něj někdo bude ukazovat. Prostě se takovému oboru chtěl věnovat, a tak se mu věnoval. Nikdy by mě nenapadlo dívat se na muže, který zastává ženskou roli jako na někoho nenormálního. Právě naopak! V naší společnosti to chce sakra odvahu!

Nedávno jsem narazila na článek o 28letém panu Jiřím, který pracuje jako učitel v mateřské školce. Naprosto mě uchvátil. Jde o situaci v našich poměrech téměř nevídanou. Nikdy předtím jsem neslyšela o muži, který by v mateřince pracoval. A je to obrovská škoda. Myslím si totiž, že právě školství je odvětví, ve kterém mužský přístup žalostně chybí. Podle Českého statistického úřadu ve školství pracuje 225 000 žen a necelých 60 000 mužů. S několika muži v roli učitele jsem se samozřejmě během své školní docházky a studia setkala, ale nebyla to žádná sláva. Ten nepoměr mezi pohlavími je zde nepřehlédnutelný. Přitom muži jsou v mnoha případech úžasnými učiteli. Mají k dětem úplně jiný přístup a dokážou si svou práci daleko víc užít. Takže zatímco se velmi často setkáváme s učitelkami, které jsou podrážděné, přepracované a nervózní, muži si, možná i vzhledem k tak malému zastoupení mezi pedagogy, udržují větší nadhled. Přinášejí do vzdělávání nové postupy a svěží vítr. Nehledě na to, že i děti mužské vzory ve školách přijímají s nadšením. A co teprve maminky. Říká se, že vidí-li žena muže s malým dítětem, je to pro ni velmi sexy pohled. Souhlasím s tím, i když tohle tvrzení samozřejmě neplatí ve sta procentech. Znám jednoho mladého muže, který se už kdysi dávno rozhodl pracovat s dětmi. Nastoupil jako učitel do speciální třídy pro postižené. Setkával se tam s různými typy žáků - s dětmi s mentální retardací, s takovými, které často ani nevnímaly okolí, ale kvůli našim zákonům do školy docházet prostě musely nebo s dětmi, které byly upoutány na kolečkové křeslo. A pracoval s nimi rád, bavilo ho to. Učil děti trpělivě, jezdil s nimi na výlety a svou práci miloval. Když jsem se s tímto mužem setkala poprvé a zjistila, jaké profesi se věnuje, řekla jsem si něco jako:"Fíha!" V tom nejlepším slova smyslu. Obdivně jsem k němu vzhlížela, protože každý, kdo se jen na chvilku dostal do podobného prostředí ví, jak je taková práce náročná. Fyzicky, ale hlavně po psychické stránce. O mnoho náročnější než práce se zdravými a veselými dětmi. Málokterý mladý muž se dobrovolně vydá na profesní dráhu, ve které se u svých žáků dočká nulových nebo jen velmi malých pokroků. Přesto byl ve své práci spokojený a na jednom místě vydržel přes deset let. Pak, podle jeho vlastních slov už musel změnit prostředí, protože ať chceme, nebo ne, podobná práce člověka ovlivňuje, a to i v negativních směrech a po nějaké době člověk zkrátka cítí, že potřebuje změnu, aby mohl dál fungovat. Budiž mu to přáno.
Vrátím-li se ještě k panu Jiřímu, o kterém byla řeč výše, myslím si, že do školky, kde by pracoval mladý a pohledný muž, by se netěšily jenom děti, ale i maminky, které je tam každé ráno vodí. V naší společnosti jde stále ještě o neobvyklou situaci, ale jsem přesvědčená, že české školství na všech stupních vzdělávání potřebuje mužské vzory. Třeba už pro udržení duševního zdraví dětí i samotných učitelek.

Rozdíly mezi muži a ženami se pomalu, ale jistě stírají (vyrovnávají, chcete-li) i v samotných rodinách. Všimněme si, že dříve maminky nastupovaly na mateřskou dovolenou, dnes už existuje dovolená rodičovská. A tak se doma o děti mohou starat i muži, zatímco maminky chodí do práce. Někdy to ani jinak nejde, například pokud žena vydělává víc peněz a lépe tak uživí rodinu. Jestliže se na tom, že na rodičovskou dovolenou nastoupí muž, dohodnou oba partneři a nemají s tím problém, říkám si, proč ne? Otázkou zůstává, kolik mužů s tímto modelem bude souhlasit. Bohužel stále žijeme ve společnosti, kde je jakákoli odchylka od normálu okolím hodnocena negativně a na zúčastněného se potom právě to okolí dívá dost podezřívavě nebo posměvačně. Říká si, co to je sakra za chlapa, že na něco takového přistoupil a nechal ze sebe udělat "pana Kuchyňku". Sama se k tomu takhle negativně nestavím, naopak si myslím, že každá žena je ráda, když vidí, že se její muž dokáže postarat o děti, uvaří jim a udělá s nimi úkoly, zatímco je žena v práci. Mít takovou oporu a jistotu v partnerovi je přece výhra. Neříkám, že by muži měli kompletně převzít ženskou roli, ale občasná pomoc určitě není k zahození. Koneckonců, už dávno neplatí, že v kuchyni se musí otáčet jen žena. Možná znáte několik kuchařů-mužů, kteří se vaření věnují profesionálně. A nebo čas od času alespoň doma. Často slýchávám, že muži jsou lepší kuchaři než ženy. Uhodnout, proč je tento názor tak rozšířený, asi nebude těžké. Muži většinou vařit mohou, ale nemusí. A když nejsou svazováni tím, že vaří z povinnosti, daleko víc je to potom baví. Nebojí se experimentovat (velká část mužů opravdu nevaří podle receptu, ale dává prostor fantazii) a umí si vaření užít. Je to stejné jako v kterékoli jiné lidské činnosti. Když jste okolnostmi k něčemu nuceni, pravděpodobně vás to nebude bavit tolik jako když je pouze na vás, kdy a jak se do činnosti pustíte.
Nahlédneme-li do "uměleckého světa", najdeme například mezi módními návrháři řadu mužů. A to jsem si dřív taky myslela, že jde o povolání čistě ženské. Jak je vidět, postupujeme kupředu.
Je úžasný pocit, když víte, že za sebou máte silného muže se vším všudy, který se věnuje tradičním mužským činnostem nebo umí kdeco opravit. Na druhou stranu, zapojit se čas od času do domácího kolotoče a umět ženě pomoct, aniž by si muž říkal, že je to pod jeho úroveň, protože tohle má dělat jenom ona, je taky cenné. Hranice se posouvají a v konečném důsledku je asi jedno, jestli nějakým způsobem vybočujete. Pokud jste tak spokojení a děláte něco, co vás baví, mínění okolí vás v podstatě nemusí zajímat. A tak se třeba i další muži stejně jako pan Jiří rozhodnou rozšířit řady pedagogů v našem školství nebo tatínků na rodičovské dovolené. Určitě takových mužů nebudou rázem davy, ale právě proto, že jde v našich poměrech spíše o výjimky, měli bychom si je hýčkat.

O sebevědomí a síle pochvaly

Hned začnu otázkou - když jste byli malí, chválili vás rodiče? Za hezký obrázek, za známky, za pěkné umístění ve školní olympiádě nebo třeba jen za uklizený pokojíček? A pokud ano, zůstal vašim rodičům takový přístup i v době vašeho dospívání a dospělosti?
Děti jsou jako tabula rasa, všechno, co vidí, co jim řeknete nebo uděláte, do nich vtiskáváte a formujete jejich osobnost. Možná bychom se až divili, jak moc naše slova nebo (ne)činy ovlivňují lidi kolem nás. A děti ještě víc. To by vám pravděpodobně potvrdil každý psycholog. V rodině dítě vidí vzory, podle kterých si utváří nejen vztah k sobě samému, ale také k okolnímu světu - i to, jaký člověk bude v dospělosti partner, je z velké části určeno tím, co přejal o lidí, kteří jej ovlivňovali a výchovně (či jinak) na něj působili.
Moje máma nikdy moc chválit neuměla. Zaprvé pochvaly neznala ani od své matky a zadruhé nejspíš něco takového nemá sama v povaze. Je z ní takový ten "tvrďák". Žije celý život v přesvědčení, že chválit není potřeba, protože když něco uděláte správně, nestojí to za řeč. Zatímco všechny chyby a omyly dostanete pořádně sežrat. V porovnání s bráchou jsem si vždycky připadala jako ta neschopná a bohužel i méně oblíbená. Když se u mě projevila dyskalkulie, měla jsem pocit, že jsem to nepovedené dítě, zatímco jsem každou chvíli poslouchala:"Podívej se na Péťu, jak všechno zvládá, jak je komunikativní, samostatný a bla, bla, bla....." Pravda je taková, že jsem úplně jiná než on. Úplně! Občas na mě chování mojí matky působilo, jako bych byla "ta, se kterou jsou jenom problémy, ta, která nesplňuje očekávání okolí". Byla jsem spíš kritizovaná za to, co dělám špatně a když už se někdy něco povedlo, vlastně o tom nebylo potřeba nějak diskutovat. Úspěch byl samozřejmý, tak proč plýtvat slovy, že?Všechny tyhle informace, které přijímáme se podepisují i na našem sebevědomí. Rozhodně tím nechci říct, že by za moje nízké sebevědomí mohla moje matka. Aspoň ne ona sama. Chci tím říct, že mi jako dítěti strašně chyběla pochvala, ocenění za něco, co se mi podařilo.
Stejné je to s vyjadřováním citů a emocí. U nás doma se na tohle nikdy moc nehrálo. Problém byl ten, že jsem člověk, který potřebuje vidět i slyšet, že pro někoho něco znamená. Aspoň občas. Několikrát jsem se snažila to mámě naznačit, ale odpovídala pořád stejně. "Snad si takovýhle věci nemusíme říkat! nebo "Vadí ti, že ti neřeknu něco milýho? Za to poděkuj babičce!"
S každou negativní zkušeností, kterou v životě získáme, můžeme pracovat v podstatě dvěma způsoby - buď té zkušenosti podlehneme a nebo z ní vytěžíme něco pro náš další život. Vždycky jsem si myslela, že když někomu v dětství něco chybělo, bude se u svých vlastních dětí snažit, aby neměly stejný pocit jako on. Že se zkrátka pokusí jednat jinak než se chovali jeho rodiče. Postupně jsem si uvědomila, že ne vždycky to člověk zvládne. Někdy zůstane stejný, protože jsou jeho negativní zkušenosti silnější a on s nimi neumí pracovat. Stejné je to třeba u dětí, které byly svědky násilí páchaného na mamince. Buď se ostře vymezí proti jakémukoli útlaku proti slabším a nebo se v nich naopak projeví násilnické sklony, protože nemá jiný vzor. Samozřejmě, že nic z toho není jen otázkou výchovy a předchozí zkušenosti, ale z části také naší povahou. A tak je doteď pro mě "zdravé sebevědomí" spíš pojmem z naučeného slovníku.
Jako protipól k uvedené situaci může sloužit příklad jedné rodiny z mého okolí. Žena pracuje v relativně vysoké funkci, dostává plat, o kterém si dnes většina lidí může nechat jenom zdát. Má manžela a dvě děti. K prvnímu synovi se už od malička chovala jako k tomu nejlepšímu na světě, aniž by musel předvádět jakékoli výkony. Říkala mu, že je nejlepší a ostatní mu nesahají ani po kotníky. Že všichni jsou idioti, jenom on je hvězda, která všechno nejlíp ví, umí a zvládne. Je prostě dokonalý a přes to nejede vlak.  Výsledkem takového přístupu bylo nejen to, že se dotyčný chlapec začal povyšovat nad ostatními dětmi, posmíval se jim za špatné známky a neměl respekt k autoritám, ale taky si do dneška nedokáže přiznat, že něco nezvládá. Své neúspěchy bagatelizuje a omlouvá mnohdy až nesmyslnými argumenty. A co hůř - chybí mu životní pokora. Myslí si, že může všechno a nikdy se mu nic nestane.

Ani jeden z těchto rodičovských přístupů není zrovna ideální. Samozřejmě si plně uvědomuju, že člověk je tvor chybující a nikdo z nás nemá po ruce brožurku, která by říkala, jak vychovávat děti. Někdy si naši rodiče myslí, že dělají pro nás to nejlepší a přitom nevidí, jaké důsledky jejich činy mají. Hrozně těžko se potom odbourává něco, co vám (možná v dobré víře) někdo mnoho let vtloukal do hlavy.
Někdy mám pocit, že naše společnost je až přehnaně zaměřená na výkon. Přitom když něco uděláte dobře, přejde se to ve většině případů bez povšimnutí (snad bys nechtěl, aby tě někdo ocenil za to, jak dobře jsi zvládl svou práci!). Zatímco když uděláte chybu, slítnou se na vás všichni jako supi, vyčtou vám vše co můžou a váš omyl vám budou opakovat při každé vhodné příležitosti nejméně dalších 10 let. Jako byste neměli právo udělat chybu. Neumíme se vzájemně ocenit. Neumíme dávat (ani přijímat) komplimenty. Neumíme spolu mluvit, natož abychom si sdělili svoje pocity. Tohle všechno je obrovská škoda! Každého z nás by přece potěšilo, kdyby nám někdo řekl:"Jsi skvělej", "To se ti povedlo", "Dobrá práce"...Nemusíme skládat zrovna velké zkoušky, aby byl důvod někoho za něco pochválit, někdy stačí opravdu maličkost, abyste někomu zlepšili den. A zároveň posílili jeho sebevědomí. Pochvala totiž často motivuje mnohem víc než třeba hmotný dárek!
Někdy jdu jen tak po ulici a usmívám se na cizí lidi, které potkávám. A baví mě sledovat jejich reakce. Většina z nich na mě vyděšeně zírá, "co mi jako hrabe", menší část z nich mi po krátkém zaváhání úsměv oplatí. Ale i tady můžeme vidět, jak na tom jsme - jakmile se usmějete (a dáte tak najevo svůj pozitivní přístup a naladění, pro velkou část kolemjdoucích se stanete podezřelým, protože se všichni čím dál míň setkáváme s úměvem a vstřícností). A na nedostatky si vzpomene téměř každý.
Věřím, že k tomu, aby člověk získal to často zmiňované zdravé sebevědomí, je potřeba oboje. Výtky (když jsou oprávněné) potřebujeme k tomu, abychom zůstali nohama na zemi a nemysleli si, že jsme neomylní. Pořád je co se učit a co zlepšovat. Koneckonců i z pokárání si můžeme vzít něco, co nás pro příště nakopne k lepšímu výkonu nebo aspoň k tomu, abychom nedělali dvakrát stejnou chybu. A pochvaly a ocenění potřebujeme, abychom si upevňovali pozitivní vztah k sobě samému a abychom sami věřili, že za něco stojíme, protože dokážeme v něčem uspět. Jsem stoprocentně přesvědčená o tom, že oceňováni bychom měli být vždy alespoň o malinko víc než káráni.
Mám to štěstí, že mám kolem sebe spoustu úžasných lidí. A chci, aby to věděli. A tak jim to říkám. Zaprvé proto, že si zaslouží to vědět a zadruhé je i pro mě důležité, že můžu ventilovat svoje emoce a city. Netvrdím, že si musíme stokrát denně vyznávat lásku a skládat komplimenty. To samozřejmě ne, ale čas od času milé slovíčko potěší každého, nemyslíte? Zastávám teorii, že za člověka mluví převážně jeho činy, a tak i když vám někdo nedokáže říct, že vás má rád, můžete to vycítit z toho, jak se k vám chová. Ale ono není na škodu naučit se vyjadřovat city a emoce. A hlavně ty pozitivní. Mám totiž silný dojem, že ve výčitkách a upozorňování na chyby druhých jsme mistři, zatímco klady na sobě vidíme málokdy.
Pozorovali jste někdy malé děti? Ty k vám bez váhání přiběhnou, obejmou vás, dají vám pusu a řeknou:"Mám tě rád"...Bez studu, naprosto přirozeně. Myslím, že je škoda, že tu bezprostřednost s věkem ztrácíme. Čím jsme starší, tím míň nám jí asi zůstává. Lidi se bojí vyjadřovat svoje city a potřeby, možná mají strach, že když někomu odhalí svoje nejniternější pocity, stanou se příliš zranitelní. Kdoví...
Nechci, aby moje dítě mělo stejné pocity jako jsem mívala (a občas stále mám) já při kontaktu s mojí mámou. Ještě pořád bojuju s pochybnostmi o sobě samé. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych aspoň občas slýchala i něco jiného než věty o tom, že jsem zase něco nezvládla, byla bych si mnohem jistější. Ale jsem jiná povaha, takže upřímně DOUFÁM, že neudělám stejnou chybu. Děkuju všem těm, kteří se nebojí vyjádřit svým blízkým i pozitivní emoce a ještě víc svým přátelům, kteří semtam něco pozitivního vidí i na mně a ztratí chvilku času tím, že mi to řeknou. Moc si toho vážím! A vůbec - jdu zavolat své sestře a říct jí, že ji mám ráda...

Rozhovor s Hwjezdářkou

Mirku jsem poprvé potkala na jednom internetovém serveru před pár lety, kde vystupovala pod nickem Hwjezdářka a už tehdy jsem věděla, že je jiná, než většina lidí, co znám. V jejím případě ale slovo "jiná" používám s tím nejpozitivnějším nádechem, jaký jen může mít. Věnuje se zvířatům (píše o nich na svém zvířecím blogu), kartám, astrologii a nebojí se veřejně hovořit o věcech velmi soukromých, ale i těch, které se dotýkají nás všech, i když si to občas neradi připouštíme. Přesvědčit se o tom můžete na její druhé stránce.

Člověk, který si přečte tvoje blogy si může všimnout, že o sobě hovoříš dost otevřeně. Nebojíš se psát o svých soukromých záležitostech, které by většině z nás pravděpodobně připadaly intimní. Proč ty sama veřejně píšeš třeba i o svých zdravotních problémech? Nezdá se ti, že jdeš někdy sama proti sobě, když na sebe veřejně tolik prozradíš?

Za všechno můžou maminky na zastávkách MHD (smích). Jejich děti na mě ukazovaly a ptaly se „co se stalo té paní s očičkem?“ a maminky si vymýšlely neskutečné blbosti, aniž by se třeba zeptaly mě samotné.
Další, kdo nese odpovědnost za můj exhibicionismus (široký úsměv), je moje okolí. Dostávala jsem pořád dokola ty samé otázky, tak jsem si řekla, že všechny vzdělám (smích) a při dalších otázkách jim prostě pošlu link.

Co si myslíš o anonymních přispěvatelích v internetových diskuzích nebo komentářích?

Záleží na komentáři. Pokud je slušný a k věci, nevadí mi. Podle mé zkušenosti se ale většinou ukrývají za anonymitu lidé duševně nemocní a zbabělci, chudáci, kteří plivou, ale nemají se pod své plivance odvahu podepsat. Takové existence mi nestojí za diskusi.

Svého času jsi byla dost známá ze serveru Lide.cz a dokonce jsi dělala adminku jedné jeho sekce. Z takové práce se toho dá asi hodně vypozorovat o lidech a jejich povahách. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Šla jsem do toho s nadšením a velkými plány. Chtěla jsem hodně věcí změnit. Byla jsem nakonec velmi zklamaná. Ne z vedení, ani z mašinerie, ale z lidí na diskusích. Náhle jsem byla nepřítel, aniž by vůbec tušili, co pro ně ve skutečnosti dělám a že se za ně třeba i biju. Neustále jsem řešila malicherné spory, chronické stěžovatele. Jsem ráda, že se mi alespoň podařilo udělat v sekci Kultura pořádek, poskládat diskuse podle témat, za což mě ale dost lidí kamenovalo. Naprosto znechucená jsem odešla z Lidéčka definitivně. Když vidíš diskutující i z druhé strany, už nemáš o hovor s nimi zájem. Za ty tři roky, co jsem odešla, jsem se byla třikrát podívat, co se změnilo, a narazila jsem tam nejen na svůj falešný nick, ale především na ty stejné lidi. Jsem ráda, že už tam nepatřím.

Kromě zvířat se věnuješ taky magii. Jakým způsobem probíhá magie v praxi? Našla bys určitou spojitost mezi magií a etologií?

Řekla bych, že magie je styl života. Žiju jinak, mám jiné priority. O magii jsem nikdy nestála, ona si mě zvolila, nebo přesněji, přitáhla si mě. Nemyslím, že bych měla cokoli ulehčené. Jde ale o určitý posun ve vnímání ostatních a života jako takového...
K magii mě nepřímo přivedl Cody, aniž by to (pravděpodobně) tušil – zkrátka jsem ho poznala a zaujalo mě, co dělá. Stejně jako u jiných oborů esoteriky jsem ale na všechno podstatné musela přijít sama. Mnohokrát jsem si namlela držku a dost to odskákala.
Magie je především o vůli a intuici. Změní život od základů, protože změní člověka samotného. Je samozřejmě otázkou, zda v dobrém či zlém. Já magii provozuji hlavně kvůli zvířatům, takže nejde o spojitost s etologií, ale s konkrétními mazlíky. A naopak, zvířata jsou výborné lakmusové papírky pro různé nespecifikovatelné situace.

Považuju tě za člověka na svém místě, a tak se nemůžu nezeptat - co říkáš na televizní pořady typu Volejte věštce?

Neříkám nic, zvracím, přepínám a vypínám.

Na svých internetových stránkách máš uveřejněny příklady horoskopů svých klientů. Nikdo ale neví, jak ses k astrologii dostala a u koho ses učila...

Po maturitě jsem potkala astrologa maďarského původu Alexandra Mézsárose – brigádničila jsem v novinovém stánku v areálu nemocnice a on tam byl pacient. Chodil za mnou kecat a pak jsme, po jeho propuštění, spolu veřejně kafovali (smích). Sestavil mi můj první horoskop. Vzpomínám, jak říkal, že je to masakr a že to mám a budu mít v životě moc těžký. Zaujalo mě to, chtěla jsem vědět, co tím myslel, jak na to přišel, a začala jsem astrologii studovat. Sama. Samozřejmě to podle toho dlouho vypadalo. Výhodou ale je, že jsem si na všechno musela přijít, nikdo mě neovlivňoval svými názory, neříkal, jak to má a nemá vypadat, nejsem ničí kopie. Že umím astrologii opravdu dobře o sobě můžu říkat teprv nějaké dva tři roky. Předtím to byla břečka, ovšem zkušenost k nezaplacení.

Na jednom ze svých blogů často upozorňuješ na problematiku týrání zvířat, testování na zvířatech nebo na množírny. Lidé mají tendence před podobnými tématy zavírat oči a nechtějí o nich slyšet. Někdy ti dokonce vyčítají, že jsou pro tebe zvířata důležitější než lidi. Co bys těmto lidem vzkázala?

Dodnes nechápu, jak někdo může mít tu drzost něco mi vyčítat. Jde o můj život, moje postoje, moje zkušenosti, a nevidím důvod, proč se měnit kvůli názorům naprosto cizích lidí, kteří sami žijí kdovíjak. Ukazuju lidi v jejich pravém světle, bez servítek, a lidi, jak známo, tohle vidí neradi. Předstíráme, že se nic zlého neděje a vynakládáme energie na ospravedlnění vlastních zvěrstev. Určitě se tak žije lépe a lehčeji, jak už to u povrchnosti bývá. Já taková ale nejsu a ani být nechci, i když bývám na sračky z té bezmoci. Utrpení zvířat se mě hluboce dotýká, pláču pro ně a snažím se dělat co jen jde, bohužel je málo toho, co jde. Důvodem jsou lidé samotní, jejich neochota cokoli změnit. Je mi zle z toho, co lidi dokážou.

Souhlasíš s pořekadlem, že člověk, který nemá rád zvířata, nemůže mít rád ani lidi?

Nesouhlasím, tohle pořekadlo je dle mého irelevantní. Ráda mám svého manžela, svou rodinu, přátele, a nevidím důvod, proč bych měla mít ráda nějaké cizí lidi. Mohou mi být sympatičtí, můžu si s nimi povídat, a ráda je budu mít až v momentě, kdy se pro mě stanou přáteli.
Láska ke zvířatům je něco jiného. Někteří si lásku k němým tvářím vykládají svým způsobem, rozmazlují svého načančaného hafánka, dávají mu jíst šunku a různé slané a kořeněné sračky, barví mu srst... a říkají tomu láska. Skutečná láska je rozdílná. Zvířat si vážím, jsou to přímé, věrné a důvěřivé bytosti, které mají tu smůlu, že o nich rozhodují hloupí a bezcitní lidé. Milovat zvířata znamená netýrat je, nejíst je, nenosit jejich kůži, nedělat z nich lidi, pomáhat jim, žít pro ně a s nimi.
Láska k bližnímu svému a zvířeti je natolik odlišná, že nesnese srovnání. O lásce k lidem jako celku nemá cenu už nic psát...

Jaký by byl podle tebe adekvátní trest pro tyrany zvířat a dětí?

Týrání dětí, nemocných a starých lidí a zvířat zaslouží radikální tresty podle práva šaría.

Co pro tebe znamená přátelství?

Riskantní podnik, do kterého se vždy vrhám beze zbraně a s jistou dávnou naivity. Není jednoduché se mnou kamarádit, to uznávám. Umím být velmi nepříjemná a upřímně obdivuju všechny ty, kteří mě umí ustát a brát takovou, jaká jsem. Mnoho kamarádek mě podrazilo a pomluvilo, protože mě zkrátka už nebyly schopné tolerovat. Nejsem člověk, který by druhé jen tak chválil, plácal po rameni a vše jim odkýval. Právě proto si ale vážím těch, kteří se mnou zůstávají. Pro skutečné přátele jsem schopná udělat cokoli na světě. Nemám rodinu, rodiče ani sourozence, proto je pro mě přátelství důležité. Jsem schopná mnohé odpouštět a začínat znovu a jinak.

Říká se, že člověk by měl být sám sobě vzorem. Upřímně, myslíš si, že máš sama sebe za co obdivovat? Měla jsi někdy vzor, který tě inspiroval v tom, co děláš nebo kam v životě směřuješ?

Netrpím obdivem k sobě ani nějakým vzorům. Vzory mě nikdy nebraly, pouze jsem se zamilovávala do svých ideálních idolů (smích).
Člověk prostě žije, je stavěn do nějakých situací a musí se s nimi vyrovnat. Jde o otázku přežití, instinkt, a ten je přirozený a nehodný fanfár. Sebedůvěra je ale něco jiného. Věřím své hlavě, vůli a mám v sebe víru. Přijímám situace, které mě potkávají, zajímám se o lidi, kteří mě míjejí nebo zůstávají. To je moje cesta. Cíl neznám. Nechám se překvapit.

Máš bohaté zkušenosti s lékaři. Ať už pozitivní nebo negativní. Existují ale i jiné způsoby léčby než pomocí léků. Jak se k podobným směrům stavíš?

Věřím v sílu Matky Přírody a často využívám její zdroje. Věřím i v sílu lidské vůle a pozitivní přístup při léčbě jakékoli nemoci. Někdy je však klasická medicína nezbytná. Takže jsem tak nějak rozpolcená.

Jak bys charakterizovala český národ?

Jsme shrbené závistivé ovce.

Co musí člověk mít nebo umět, aby sis o něm řekla, že je inteligentní?

Inteligenci?

Už jsi nějaký ten pátek vdaná a s manželem jste prošli několika zkouškami, které s vaším vztahem zamávaly. Přesto jste pořád spolu. Čím myslíš, že to je, že jste všechny krize ustáli?

Je to hlavně zásluha mého muže. Z nějakého důvodu se rozhodl, že se mnou zůstane přes všechny naše průsery (smích).
Řekla bych, že nás ovlivňují vzory z domova. Tcháni jsou spolu už mnoho let, vychovali tři děti, a přežili mnoho krizí. Moji rodiče měli manželství, jaké se dnes už nevidí. Nedávno jsem si uvědomila, jak moc je můj muž podobný mému otci, až mě to vyděsilo. O mně zas mnozí říkají, že mám povahu své matky. Asi to tak prostě má být, měli jsme se potkat. Manžel se za ty roky velmi změnil, krize, kterými jsme prošli, z něj udělaly opravdového Muže. Vážím si ho daleko víc než dřív, i když je někdy pěkný lump.

Šla bys do vztahu, ve kterém by sis s partnerem neměla o čem povídat, neshodovala by ses s ním v důležitých otázkách, ale vyhovoval by ti po sexuální stránce?

Nikdy. Pro mě je sex duchovní záležitost, neuměla bych šustit s někým, s kým si nerozumím v jiných oblastech života a ke kterému tím pádem nemám důvěru. Sex pro sex mi nic neříká a nijak mě neoblažuje.

Jsi žena, která má v mnoha věcech mužský pohled na věc, argumentuješ logicky a věcně. Představ si ale, že bys měla možnost strávit jeden den v mužském těle. Jak by vypadal?

Nemůžu si nevzpomenout na tvrzení Freuda, že ženy závidí mužům jejich penis. Nevím, jak to mají jiné ženy, ale z mého pohledu jde o velmi trapný a namyšlený názor. Myslím, že nadřazenost a moc mužů je jen fikce.O mužské tělo nestojím. Muže mám ale ráda víc než ženy. Vždy jsem si s nimi rozuměla, už od mala jsem v lavici seděla s klukem a byli to kluci, kteří se mnou lezli po stromech a řešili životní problémy (smích). Líbí se mi diskutovat s věcnými muži, chytrými, co nemají potřebu mě nějak stírat a berou mě jako rovnocennou. To je pak radost a příjemná zkušenost. Nesnáším takové ty falešné kudrlinky, které umí vytvořit jen ženské.
Naštěstí nejsem chlap a nemusím si hledat žádnou babu (smích).

Máš ještě nějaký sen, který se ti zatím nesplnil?

Rande s Arnoldem nebo Melem (smích).
Nemám sny, jen plány. Ty ale neustále měním podle momentálních dispozic. Nechávám se unášet proudem, protože jsem přišla na to, že ať dělám co dělám, stejně mě osud nese jedním směrem. A všechny překážky jsou jen zkoušky, zda ustojím to, co mě čeká.
Možná, že nakonec je sám život sen, který sníme předtím, než se staneme tím, kým se stát máme.
Kdoví...

Eutanazie: vražda nebo pomoc pro nemocné?

V nedělním pořadu České televize 168 hodin jsme mohli vidět reportáž o muži, který trpí amyotrofickou laterální sklerózou. Jde o nevyléčitelnou chorobu, při níž člověku postupně vypovídá službu celé tělo - ochabnou svaly, takže  pacient nakonec skončí na vozíčku, nebude schopen sám dýchat, bude potřebovat plicní ventilaci, nedokáže mluvit apod. Jediné, co mu pravděpodobně bude fungovat stále, je mozek. Tento muž ví, že zemře. A chce zemřít sám, přesněji - usiluje o to, aby mu lékaři umožnili eutanazii. A protože v naší republice není takový postup legální, chce odcestovat do země, kde mu lékaři vyjdou vstříc a tohle přání mu splní. Reportáž sice běžnému člověku nepřinesla mnoho nových informací, přesto mě donutila k zamyšlení.

Upřímně si neumím (a nechci představovat) pocit, který člověk prožívá, když se dozví, že trpí některou z nevyléčitelných nemocí. Vědět, že se váš stav bude prakticky už jen zhoršovat, ale vy si to budete všechno plně uvědomovat, protože mozek vám bude i nadále fungovat, to musí být něco šíleného. Taková varianta je snad ještě horší, než když mozek začne chátrat taky.
V České republice neexistuje právní předpis, který by upravoval a umožňoval provedení eutanazie. Ve své podstatě se vůbec nedivím, že do dneška nikdo takový zákon neprojednal a neuvedl v platnost, protože jak asi všichni víme, je to téma velmi citlivé a zasahuje nejen do oblasti medicíny, ale také etiky. Říkám si, kdo má vlastně právo rozhodovat o tom, jestli se u nás něco takového povolí. A napadá mě jenom jedna odpověď - o svém těle a zdravotním stavu by měl mít možnost rozhodovat sám pacient. Lékaři by se samozřejmě měli snažit jej vždycky zachránit a pomoct mu. Jenže co když je pacientův stav terminální, pacient trpí bolestmi a o žádné "zachraňování", které jen oddaluje nevyhnutelné vlastně nestojí?
V takové situaci máme možnost uchýlit se k tzv. písemnému negativnímu reversu, ve kterém prohlásíme, že nemáme zájem o léky nebo transfúze. Lékaři by měli brát v úvahu i tzv. dříve vyslovené přání, které necháme v písemné podobě uložené u notáře a které říká, že ve vážném stavu si nepřejeme být léčeni nebo připojeni na přístroje. O eutanazii jako takové není nikde ani zmínka.
Pan Šlusař ze zmíněné reportáže nyní pobývá v domově důchodců, ale své přání ukončit život dříve než přijde jeho čas, vyjevil nejen svým ošetřujícím lékařům, ale pokusil se kontaktovat i Poslaneckou sněmovnu. Podle očekávání byla jeho žádost zamítnuta. Nikdo k takovému řešení nepřistoupí, nemá-li oporu v zákoně. Lékař, který by eutanazii přesto provedl, čelil by obvinění z vraždy či zabití.
Tak se ale panu Šlusařovi nemůže asi nikdo divit, že hledá pomoc jinde. Chce odjet za hranice, do některého ze států, v nemž není eutanazie zakázaná. Takovou zemí je např. Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko a některé státy USA. Ve všech zemích, které eutanazii povolily pro ni ovšem platí přísná pravidla. Pacient musí trpět nesnesitelnými bolestmi, neexistují přitom vyhlídky na zlepšení jeho zdravotního stavu a  musí o něm být podrobně informován. Pacientův stav posuzuje ještě minimálně jeden nezávislý lékař. O ukončení života musí nemocný několikrát požádat při plném vědomí.
Ve Švýcarsku provedli eutanazii téměř 60 letému Craigovi, který trpěl nevyléčitelnou degenerativní poruchou. Přenos z tohoto zákroku byl natáčen televizními kamerami a opravdu odvysílán. Reportáž o tom je stále dohledatelná na YouTube.
Mnozí si možná dokážeme představit, že pokud bychom se ocitli na místě nemocného a trpěli silnými bolestmi, aniž by existovala šance, jak náš zdravotní stav stabilizovat, napadlo by nás možná to samé a také bychom uvažovali o tom, že nemá smysl se tu dál trápit. Upřímně ale pochybuju, že v České republice někdy dojde k uzákonění eutanazie.
Zastánci eutanazie říkají, že jde o jisté východisko ze složité situace pacienta, že je mu tak v podstatě nabídnuta pomoc, aby zde netrpěl další dlouhé týdny, měsíce nebo roky, během kterých se ke smrti přibližuje nedůstojným způsobem. Jen si tak říkám, jestli smrt sama o sobě může být někdy důstojná.
Na druhou stranu je nejspíš pravda, že pokud by došlo k povolení eutanazie i v naší zemi, objevilo by se množství případů, kdy by k eutanazii byl pacient tlačen svým okolím a příbuznými. Vidina majetku a touha po něm u jistých osob dělá své. A tak by bylo dost těžké ubránit se manipulaci.
Téma eutanazie je dle mého názoru jedno z nejtěžších a nejkomplikovanějších témat současné medicíny. I když lékař může mít lidské pochopení pro utrpení a přání pacienta, ze své pozice lékaře pro něj v tomto ohledu nemůže příliš udělat.
Pacienti trpící nevyléčitelnou chorobou mají tedy jen dvě možnosti. Buď trpět dál a prostě čekat až to přijde samo a nebo stejně jako pan Šlusař hledat "pomoc" v zahraničí. Skoro si troufám tvrdit, že takových pacientů bude postupně čím dál víc.

Bekuška, štěně z krabice (pro Pouto nejpevnější)

Už když jsem byla malá, pořídili mi rodiče pejska. Říkali jsme mu Apollo a okamžitě se stal miláčkem rodiny. Když po 12 letech zemřel, máma už o dalším zvířeti nechtěla ani slyšet.

Bylo právě 20. ledna 2005 a ona zrovna slavila svátek. Své překvapení, když jí můj bratr přinesl jako dárek asi měsíční štěně, jen těžko skrývala. Ovšem nadšení se nekonalo. Spíš naopak! Dárek ji očividně nepotěšil, nechtěla prý už nikdy zažít to bolestivé loučení se s žádným domácím mazlíčkem. A tak další přírůstek do rodiny rezolutně odmítala a žádala mého bratra, aby maličkou černou fenku okamžitě vrátil původnímu majiteli. A v tom byl ten problém.

Dozvěděli jsme se, že bráchova kamarádka fenečku našla zahrabanou v krabici před Hypernovou. Někdo ji tam nechal. Samotnou. V zimě! Jak může být někdo schopný tohle udělat, nechápu do dneška. A protože ta kamarádka věděla, že týden předtím jsme přišli o prvního pejska, napadlo ji, že bychom si mohli štěňátko nechat a poskytnout mu domov.
Jenže co teď, když s tím máma důrazně nesouhlasila? S bráchou jsme věděli, že přemluvit ji, je takřka nemožné, a tak jsme to nakonec usmlouvali alespoň na to, že si psí holčičku necháme doma pár dní, než jí najdeme nové bydlení.
Byla kouzelná. Celá černá, jen na tlapkách měla bílé stopy. A ten její úžasný pohled! Pravda, byl trošku smutnější, jak jsme poté zjistili, někdo ji před pohozením u obchodního domu surově týral. Dodnes nevíme, u koho do té doby přebývala ani čím vším si musela projít. Dalo nám velkou práci, než jsme té malé „čertici“ ukázali, že se nemusí už ničeho bát. Dostala krmení i vodu a když se trošku rozkoukala, „vyluxovala“ misku během pár minut! Potom se ke mně pomalu přiblížila a nechala se vůbec poprvé od někoho pohladit. Každý by si všiml jejího strachu uvěřit lidem. Není se co divit!

S každým dalším dnem u nás byla ale klidnější, dokonce si začala hrát s plyšovým medvídkem, kterého jsme jí koupili. Téměř vždy, když jsem seděla u počítače, usínala mi na klíně. Pomalu se z nás stávali parťáci a i máma věděla, že rozloučit se s takovým mazlíčkem, nebude snadné. Zničehonic souhlasila, že si ji necháme! Měla jsem obrovskou radost!

Pojmenovali jsme ji Beky, já jí ovšem do dneška říkám „Bekuško“ nebo „Ty potvoro jedna!“ :-) A miluju ji. I když občas je to s ní trošku složitější, protože svého strachu a traumatu, které si prožila, když ji její předchozí majitel týral, se dodnes nezbavila. Kdykoli nám např. v kuchyni spadne na podlahu poklička, utíká Bekuška rychle do vedlejšího pokoje, bojí se i sebemenšího rámusu. Někdy jen tak „bezdůvodně“ vystartuje, nemá ráda hluk ani to, když slyší, jak si v koupelně napouštíme vanu. Jestli se ji někdo snažil topit pod vodou, těžko říct. V každém případě si nejspíš prošla šíleným peklem! A následky si s sebou nese stále. Kdybych potkala toho, kdo jí ubližoval, nejradši bych ho zabila. Kdykoli si jen představím, co všechno musela Bekuška asi vydržet, je mi do breku.

Jsem šťastná, že ji máme, děláme spolu venku blbosti, naučila se dokonce i přihrávat nám malý gumový míček, takže pravidelně hrajeme fotbal! :-) Povely jako „sedni“ nebo „lehni“ u nás neuslyšíte. Bekuška reaguje zásadně jen na „hají“ a „hačí“. Každý den uklízím její roztahané hračky po celém bytě. Probouzím se ráno v obležení jejími plyšáky, když si za mnou uprostřed noci přijde lehnout. Bez nich by neusnula.

Při venčení každý den potkáváme Bekuščiny psí kamarády a kamarádky a když ji člověk vidí, jak je s nimi venku šťastná a bezstarostná, nikoho by nejspíš nenapadlo, co všechno už má za sebou. Šrámy na psí dušičce Bekušce už nejspíš zůstanou napořád, ale snažili jsme se jí vytvořit nový, lepší a bezpečný domov. Snad se nám to podařilo! Stal se z ní miláček nás všech.

A co když se student maturity (ne)bojí?

Pomalu, ale jistě se zase blíží šílenství kolem státních maturit. Už při té představě na mě jdou mdloby. Můžeme jen doufat, že tentokrát se všechno obejde bez problémů. Nebo alespoň bez tak velkých potíží jako v minulých letech. Otázkou je, jestli v bezproblémový průběh maturit dnes ještě někdo věří. Když si vzpomenu, jak Ministerstvo školství hlásalo spolu s CERMATem, že státní maturity budou jednoho dne suplovat úlohu přijímacích zkoušek na vysoké školy, musím se od srdce zasmát. Byl by to výsměch vysokému školství.

Maturovala jsem v roce 2007, to znamená ještě postaru. A ať se na mě letošní či minulí maturanti zlobí jak chtějí, trvám na tom, že původní verze maturit byla ve všech směrech náročnější. Co se týče literatury, naučit se rozebrat 20 literárních děl od prostředí, přes postavy až po autorův styl mi prostě nepřipadá jako něco extra náročného. Zvlášť, když studenti dostanou přesné pokyny, co všechno má takový rozbor obsahovat. Maturant přípravě sice věnuje pár hodin času, sepíše si všechna díla na A4, (pokud je svědomitý a pečlivý, že ano...) pak ale stačí se připravené materiály naučit spolu s ostatními maturitními otázkami. A je vymalováno. Navíc, pokud knihy skutečně přečte, není potom co řešit. Při starší verzi maturit se zkušební komise mohla studenta zeptat na kteroukoli knihu a pokud škole jen trochu záleželo na tom, aby byl student opravdu připravený, musel ji umět rozebrat stejně jako letošní maturanti.
Didaktické testy jsou dle mého názoru něco jako běžné cvičení pro žáky základních škol. A ten, kdo má alespoň trochu cit pro jazyk, musí z nabízených možností vybrat tu správnou. A když ne u všech otázek, tak u valné většiny ano! Pokud ne, maturitu si nezaslouží.
V žádném případě nechci znevažovat maturitní zkoušku. Každý, komu záleží na tom, aby v ní obstál se bude muset důkladně připravit. A určité dávce nervozity se vyhne nejspíš jen málokdo (flegmatici se mají vždycky líp). Pořád je maturita první velkou zkouškou, se kterou se studenti v životě setkávají. A podceňovat přípravu by bylo krajně troufalé. Stát se může cokoli - člověk má zničehonic okno jak výkladní skříň, nesedne mu otázka a tak dále. Na druhou stranu jde pořád jen o základní úroveň obtížnosti a když se na to někdo vyloženě nevykašle, myslím, že uspět musí téměř každý. Záměrně píšu téměř, protože náhoda je blbec a navíc už se nemůžu dočkat toho jak si potom zase někde přečtu, že maturita byla těžká a že to CERMAT zase nezvládl.
Role Ministerstva školství a CERMATu je v případě státních maturit až fatální. Nikdo, kdo se v minulých letech o průběh maturit zajímal, nemůže popřít, že za většinu problémů s maturitou spojených, mohly právě tyto instituce. Špatná srozumitelnost otázek, nejednoznačnost v odpovědích či krátký časový limit při maturitě z matematiky, to jsou nedokonalosti, na které mnozí studenti doplatili, dokonce i ti z řad premiantů. A to je potom opravdu problém, když má někdo po celé studium samé jedničky a pak zničehonic neprojde u maturity, navíc když k tomu zřejmě nedošlo jeho vlastní vinou. Koho z nás by to nenaštvalo? V takovém případě má student samozřejmě právo se bránit. I když se ale obrátí na soud, stále nemá jistotu, že jeho závěrečný ortel bude spravedlivý. Tak to koneckonců funguje i v mnohých jiných odvětvích práva. A nejen v nich.
Faktem je, že v období, kdy v čele CERMATu stál pan Zelený, byla státní maturita jedním velkým propadákem. Miliony korun jako by se spláchly do záchodu a o studentech coby pokusných králících ani nemluvě. Samozřejmě, mluvilo se o tom, že zavedení státních maturit se už nesmí déle odkládat, protože za ty prachy už není na co čekat. Já si ale pořád myslím, že dokud nebyly zkoušky dokonale připraveny, neměly vůbec zamířit ke studentům.

Pavel Zelený ve funkci ředitele CERMATu díkybohu už nepůsobí. Štafetu po něm přebral Jiří Zíka a jeho nástup do funkce nebyl vůbec snadný. Musel hasit požáry, všechny stížnosti a problémy s předchozími maturitami padaly na jeho hlavu. Důležité ale bylo, že se z chyb v přípravách maturit začaly vyvozovat důsledky. Ministr školství Petr Fiala svolal krátce po loňských maturitách pracovní skupinu, která měla přeorganizovat stávající koncept maturitních zkoušek a vymyslet nový tak, aby potíže, jež se loni vynořily, už nebyly v příštích ročnících patrné. Výsledkem několika setkání této pracovní skupiny bylo rozhodnutí ministra školství, že maturity budou mít pouze jednu úroveň obtížnosti. A to tu lehčí. A také, že slohové práce z českého jazyka budou opět opravovat sami učitelé na svých středních školách. A většina letošních maturantů zajásala. Musela to být pro ně úleva. Zaprvé proto, že konečně měli jasnou představu, jak bude jejich maturita vypadat a zadruhé, že co do obtížnosti, neměla by to pro ně být až taková námaha. Jistý posun a pokrok pravděpodobně vidíme všichni.

Přesto si nemyslím, že by takováhle podoba maturit byla to pravé. Jestliže si studenti i učitelé středních škol loni a předloni stěžovali, že základní úroveň obtížnosti je pro studenty primitivní a je to výsměch  jejich schopnostem a zároveň, že těžší úroveň je naopak příliš složitá a není v možnostech většiny (či velké části maturantů) ji úspěšně absolvovat, napadá mě jednoduchá otázka. Proč se ze současné lehčí verze nestala verze o něco málo náročnější jako takový zlatý střed mezi původními stupni náročnosti? Těžší maturity byly pro tento rok definitivně zrušeny, což víceméně považuju za správné rozhodnutí. Ale jen v případě, že se navýší obtížnost u té první. Současná podoba maturit totiž vyšla vstříc studentům, odstranila jim z cesty k maturitnímu vysvědčení jednu velkou překážku, ale pozitiva zůstala. Daleko účinnější by bylo zpřísnit trochu lehkou verzi. To, že se někdo může pochlubit maturitním vysvědčením znamená, že prokázal určité spektrum znalostí a dovedností, které jej opravňují, aby tento doklad vlastnil. A neměl by mít maturitní vysvědčení "zadarmo". Pokud budou maturity až příliš jednoduché, vlastně se tím nic neřeší. Navíc lehká varianta zkoušek může ve studentech vzbuzovat dojem, že není čeho se bát, protože tak primitivní maturitu by zvládl každý blbec. A to asi není úplně v pořádku.
V dobách, kdy do školy chodili naši rodiče, měla ještě maturita svou váhu. Pořád byl znatelný rozdíl mezi tím, kdo měl maturitu a kdo vlastnil výuční list. Ti s maturitou byli společností vnímáni jako "ti chytří", ti kteří dosáhli AŽ na maturitní vysvědčení. Takto to dnes už dávno nefunguje. Maturitu má dneska téměř každý, a to ani nemusí být kdoví jak inteligentní. Takový posun za ty roky je asi přirozený, všichni se nějak vyvíjíme, a tak jak je dnes standardem pyšnit se maturitním vysvědčením, za pár let bude úplně normální, že ten, kdo má vysokou školu vlastně nad ostatními tak úplně nevyniká. Přesto bych byla pro, aby se i nadále nerozšiřovala řada těch, co mají maturitu jenom proto, že jsou její hranice nastaveny příliš nízko.
Vážnost a důležitost maturit by měla zůstat zachována, ať už vypadají jakkoli. A každý, kdo předstupuje před zkušební komisi, měl by mít v sobě určitou pokoru, respekt a úctu k tomu samotnému aktu, protože tak jako tak je to významný krok v životě člověka. A nebylo by správné myslet si, že pro to člověk nemusí nic udělat a stejně maturitu zmákne levou zadní. Respekt z autorit (když stojí za to) se v životě vždycky hodí.
Ministr školství a ředitel CERMATu se tedy pokusí vrátit maturitě jistou úroveň a zároveň chtějí ukázat veřejnosti, že už z ní není takový paskvil jako byl ještě před rokem. Jestli se to pánům podaří, uvidíme za pár týdnů. Všem maturantům držím palce a říkám - učte se! Bud se vám to hodit! A když to u maturity náhodou neklapne, vzpomeňte si: Když nejde o život,.......

Proč říkám NE terapii pevným objetím

Terapii pevným objetím (holding therapy)  rozvinula Martha Welsh v USA.  V Německu, potažmo v České republice metodu propaguje psycholožka Jiřina Prekopová. Terapie pevným objetím je primárně určena dětem s autismem. Autismus je vrozená porucha mozkových funkcí, při níž dítě nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Jeho psychický vývoj je narušen především v komunikaci s ostatními, v sociální interakci a v jeho představivosti. Jak asi vypadá život autisty jsme mohli vidět např. ve filmu Rain Man s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli.

Před 3 lety odvysílala Česká televize dokument s názvem Mámo, táto, obejmi mě, který měl být jakousi oslavou uznávané psycholožky Jiřiny Prekopové. Pořad ale v řadě diváků vyvolal rozporuplné reakce a tehdy se začalo nahlas hovořit o tom, zda je tato teorie vůbec pro autistické dítě přínosná a zda mu naopak nemůže spíše uškodit. Důležité je říct, že v České republice není metoda uznána a řada odborníků se ostře staví proti ní.
O co jde - při autistickém záchvatu doporučuje Jiřina Prekopová dítě chytit a držet jej v pevném sevření i proti jeho vůli. Dokud se tzv. mezi dítětem a matkou (či jinou pečující osobou) nerozproudí láska. Při záchvatu má dítě narušené emoční vazby a k jejich upevnění má dojít tak, že dítě zkrátka "zlomíme šokem". Obejmeme jej a pevně držíme. Dlouho. Třeba i několik hodin. A dítě křičí, pláče, kope nohama. Snaží se vymanit z pevného sevření, protože se v něm velmi pravděpodobně necítí dobře. O co hůř, když na něj jeho matka křičí a ventiluje pouze své negativní emoce z toho, že se dítě nechová tak, jak by si maminka představovala. Ale může se takovému dítěti někdo divit?
Když si představím, že by mě někdo proti mojí vůli zalehl, znemožnil by mi jakýkoli pohyb, nedbal ani mých náznaků, že je mi taková situace silně nepříjemná a ještě na mě křičel své osobní frustrace, opravdu pochybuju, že bych díky tomu k takovému člověku cítila lásku. Ta představa je pro mě děsivá. A to ani nemusím být autista. Co se asi tak odehrává v hlavě autistického dítěte, které už bez tohoto šoku má problém s orientací ve světě a prostě nechápe, co se děje?
Terapie pevným objetím je podle jejích propagátorů u konce, jestliže se dítěti uvolní svaly a přestane se objetí bránit. To může trvat mnoho hodin a matka prý nemá brát zřetel ani na to, že se dítě během té doby potřebuje vyprázdnit. Jsou mu odpírány jeho základní biologické potřeby. Vždyť jde přece hlavně o to, aby se terapie zdařila, že ano? Ve zmíněném dokumentu ale můžeme vidět, jak se s postupujícím pevným objetím z očí dítěte ztrácí jiskra, dítě pomalu rezignuje a stává se apatickým. Jen když nad tím přemýšlím, zdá se mi to jako šílenost, natož abych se na takové jednání dokázala dívat nebo jej nedej Bože dovolila praktikovat na svém vlastním dítěti.
Netvrdím, že terapie pevným objetím nemůže dítěti pomoci (a když mě o tom někdo skutečně přesvědčí, možná budu ochotná přehodnotit svůj postoj k ní). Zatím ale žádné takové dítě nebo rodinu neznám. Ba naopak, setkávám se spíše s negativními názory na tuto kontroverzní metodu. A to i mezi těmi, jež mají doma vlastní autistické dítě. Doposud mi nikdo z nich neřekl, že by s metodou souhlasil a věřil v její pozitivní účinky. A přece jenom jsou pro mě přednější můj zdravý rozum a zkušenosti těch, se kterými jsem o daném problému měla možnost mluvit. Informace o terapii pevným objetím jakožto laik čerpám převážně z knih, článků nebo internetu, a tak mohou být moje domněnky nepřesné nebo zavádějící. V podobě, v jaké mi ale metoda pevného objetí byla předestřena s ní absolutně nesouhlasím a považuji ji za krajně nevhodnou a neetickou. Terapie v širším slova smyslu tak, jak ji chápu já, by měla být především o důvěře. O naslouchání a respektování potřeb klienta. Ať se na terapii pevným objetím dívám z jakéhokoli úhlu pohledu, ten potřebný respekt v ní postrádám. A nikdy bych nepřipustila, aby takovou metodu zkoušel někdo na mém dítěti. Nikdy! Dokážu pochopit ty rodiče, kteří se snaží hledat různé cesty, jak svému dítěti pomoci, ale dokud není terapie pevným objetím v České republice akreditovaná a uznávaná mezi odborníky, důvěru ve mně v žádném případě nevzbuzuje. A možná ani potom by nevzbuzovala. I APLA - asociace pomáhající lidem s autismem se proti terapii zásadně ohradila.

"U terapie objetím je základní myšlenka kontroverzní: emoční pouto s rodičem lze navázat či posílit vynuceným pevným objetím. Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte? Stres, jejž dítě při terapii prožívá, může mít u některých dětí  negativní dopad na jejich psychické zdraví, způsobit enurézu, vyvolat pocity ponížení, snížené sebehodnocení, u dotekově hypersenzitivních osob velkou bolest, posttraumatický syndrom, rozvoj úzkostné poruchy a dokáže krátkodobě i dlouhodobě  hluboce narušit vztah dítěte a jeho rodiče.

Vynucenému objetí říkáme NE jako rodiče i jako profesionálové. Uvědomme si, že objetí se sice vynutit dá, ale láska nikoliv. APLA velmi důrazně nedoporučuje používání terapie pevného objetí u dětí s autismem a potažmo u všech dětí, jež s objímáním nebo držením nesouhlasí. Vynucené dlouhotrvající pevné objetí považuje za metodu neetickou a ohrožující psychické i tělesné zdraví dítěte." (PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.)

Běžná terapie funguje na principu dobrovolného souhlasu s tím, co bude s klientem či pacientem prováděno. Vezměme si jako příklad třeba léčbu fóbií, praxe je taková, že člověk nejprve musí souhlasit s léčbou. Trpí-li někdo např. fóbií z výtahu, na prvním sezení vkročí do výtahu pouze jednou nohou, na druhém sezení i druhou, na třetím za sebou zavře dveře a takto se pokračuje až do okamžiku, kdy klient dokáže stisknout tlačítko a sjet výtahem třeba o patro níž. Vše ale musí být postupné a hlavně se souhlasem klienta. Pokud budeme někoho nutit nebo jej dokonce do výtahu strčíme násilím, samozřejmě, že se začne bránit, vyděsí se, zpanikaří a projde obrovským šokem. Stejně dle mého názoru funguje i terapie pevným objetím. Nějak se mi z toho všeho vytrácí cit. A s kým jiným bychom měli jednat citlivě než s dětmi, o to více s těmi, které trpí autismem nebo jiným znevýhodněním.
Násilím si nikdo na světě lásku nevynutí a když budeme někoho proti jeho vůli držet a sdělovat si pocity, které v nás takový stav vzbuzuje, vsadím se, že to nebudou pocity zrovna příjemné. Jakoby tu šlo hlavně o to uvolnění emocí rodiče a ne o pomoc dítěti. Vždycky je lepší dítě obejmout v klidu, pohladit. Ne si vynucovat něco způsobem, který je dítěti nepříjemný a říkat tomu láska. Ale o tom ať si každý utvoří názor sám.