O co jde - při autistickém záchvatu doporučuje Jiřina Prekopová dítě chytit a držet jej v pevném sevření i proti jeho vůli. Dokud se tzv. mezi dítětem a matkou (či jinou pečující osobou) nerozproudí láska. Při záchvatu má dítě narušené emoční vazby a k jejich upevnění má dojít tak, že dítě zkrátka "zlomíme šokem". Obejmeme jej a pevně držíme. Dlouho. Třeba i několik hodin. A dítě křičí, pláče, kope nohama. Snaží se vymanit z pevného sevření, protože se v něm velmi pravděpodobně necítí dobře. O co hůř, když na něj jeho matka křičí a ventiluje pouze své negativní emoce z toho, že se dítě nechová tak, jak by si maminka představovala. Ale může se takovému dítěti někdo divit?
Když si představím, že by mě někdo proti mojí vůli zalehl, znemožnil by mi jakýkoli pohyb, nedbal ani mých náznaků, že je mi taková situace silně nepříjemná a ještě na mě křičel své osobní frustrace, opravdu pochybuju, že bych díky tomu k takovému člověku cítila lásku. Ta představa je pro mě děsivá. A to ani nemusím být autista. Co se asi tak odehrává v hlavě autistického dítěte, které už bez tohoto šoku má problém s orientací ve světě a prostě nechápe, co se děje?
Terapie pevným objetím je podle jejích propagátorů u konce, jestliže se dítěti uvolní svaly a přestane se objetí bránit. To může trvat mnoho hodin a matka prý nemá brát zřetel ani na to, že se dítě během té doby potřebuje vyprázdnit. Jsou mu odpírány jeho základní biologické potřeby. Vždyť jde přece hlavně o to, aby se terapie zdařila, že ano? Ve zmíněném dokumentu ale můžeme vidět, jak se s postupujícím pevným objetím z očí dítěte ztrácí jiskra, dítě pomalu rezignuje a stává se apatickým. Jen když nad tím přemýšlím, zdá se mi to jako šílenost, natož abych se na takové jednání dokázala dívat nebo jej nedej Bože dovolila praktikovat na svém vlastním dítěti.
Netvrdím, že terapie pevným objetím nemůže dítěti pomoci (a když mě o tom někdo skutečně přesvědčí, možná budu ochotná přehodnotit svůj postoj k ní). Zatím ale žádné takové dítě nebo rodinu neznám. Ba naopak, setkávám se spíše s negativními názory na tuto kontroverzní metodu. A to i mezi těmi, jež mají doma vlastní autistické dítě. Doposud mi nikdo z nich neřekl, že by s metodou souhlasil a věřil v její pozitivní účinky. A přece jenom jsou pro mě přednější můj zdravý rozum a zkušenosti těch, se kterými jsem o daném problému měla možnost mluvit. Informace o terapii pevným objetím jakožto laik čerpám převážně z knih, článků nebo internetu, a tak mohou být moje domněnky nepřesné nebo zavádějící. V podobě, v jaké mi ale metoda pevného objetí byla předestřena s ní absolutně nesouhlasím a považuji ji za krajně nevhodnou a neetickou. Terapie v širším slova smyslu tak, jak ji chápu já, by měla být především o důvěře. O naslouchání a respektování potřeb klienta. Ať se na terapii pevným objetím dívám z jakéhokoli úhlu pohledu, ten potřebný respekt v ní postrádám. A nikdy bych nepřipustila, aby takovou metodu zkoušel někdo na mém dítěti. Nikdy! Dokážu pochopit ty rodiče, kteří se snaží hledat různé cesty, jak svému dítěti pomoci, ale dokud není terapie pevným objetím v České republice akreditovaná a uznávaná mezi odborníky, důvěru ve mně v žádném případě nevzbuzuje. A možná ani potom by nevzbuzovala. I APLA - asociace pomáhající lidem s autismem se proti terapii zásadně ohradila.
"U terapie objetím je základní myšlenka kontroverzní: emoční pouto s rodičem lze navázat či posílit vynuceným pevným objetím. Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte? Stres, jejž dítě při terapii prožívá, může mít u některých dětí negativní dopad na jejich psychické zdraví, způsobit enurézu, vyvolat pocity ponížení, snížené sebehodnocení, u dotekově hypersenzitivních osob velkou bolest, posttraumatický syndrom, rozvoj úzkostné poruchy a dokáže krátkodobě i dlouhodobě hluboce narušit vztah dítěte a jeho rodiče.
Vynucenému objetí říkáme NE jako rodiče i jako profesionálové. Uvědomme si, že objetí se sice vynutit dá, ale láska nikoliv. APLA velmi důrazně nedoporučuje používání terapie pevného objetí u dětí s autismem a potažmo u všech dětí, jež s objímáním nebo držením nesouhlasí. Vynucené dlouhotrvající pevné objetí považuje za metodu neetickou a ohrožující psychické i tělesné zdraví dítěte." (PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.)
Běžná terapie funguje na principu dobrovolného souhlasu s tím, co bude s klientem či pacientem prováděno. Vezměme si jako příklad třeba léčbu fóbií, praxe je taková, že člověk nejprve musí souhlasit s léčbou. Trpí-li někdo např. fóbií z výtahu, na prvním sezení vkročí do výtahu pouze jednou nohou, na druhém sezení i druhou, na třetím za sebou zavře dveře a takto se pokračuje až do okamžiku, kdy klient dokáže stisknout tlačítko a sjet výtahem třeba o patro níž. Vše ale musí být postupné a hlavně se souhlasem klienta. Pokud budeme někoho nutit nebo jej dokonce do výtahu strčíme násilím, samozřejmě, že se začne bránit, vyděsí se, zpanikaří a projde obrovským šokem. Stejně dle mého názoru funguje i terapie pevným objetím. Nějak se mi z toho všeho vytrácí cit. A s kým jiným bychom měli jednat citlivě než s dětmi, o to více s těmi, které trpí autismem nebo jiným znevýhodněním.Násilím si nikdo na světě lásku nevynutí a když budeme někoho proti jeho vůli držet a sdělovat si pocity, které v nás takový stav vzbuzuje, vsadím se, že to nebudou pocity zrovna příjemné. Jakoby tu šlo hlavně o to uvolnění emocí rodiče a ne o pomoc dítěti. Vždycky je lepší dítě obejmout v klidu, pohladit. Ne si vynucovat něco způsobem, který je dítěti nepříjemný a říkat tomu láska. Ale o tom ať si každý utvoří názor sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat