Eutanazie: vražda nebo pomoc pro nemocné?

V nedělním pořadu České televize 168 hodin jsme mohli vidět reportáž o muži, který trpí amyotrofickou laterální sklerózou. Jde o nevyléčitelnou chorobu, při níž člověku postupně vypovídá službu celé tělo - ochabnou svaly, takže  pacient nakonec skončí na vozíčku, nebude schopen sám dýchat, bude potřebovat plicní ventilaci, nedokáže mluvit apod. Jediné, co mu pravděpodobně bude fungovat stále, je mozek. Tento muž ví, že zemře. A chce zemřít sám, přesněji - usiluje o to, aby mu lékaři umožnili eutanazii. A protože v naší republice není takový postup legální, chce odcestovat do země, kde mu lékaři vyjdou vstříc a tohle přání mu splní. Reportáž sice běžnému člověku nepřinesla mnoho nových informací, přesto mě donutila k zamyšlení.

Upřímně si neumím (a nechci představovat) pocit, který člověk prožívá, když se dozví, že trpí některou z nevyléčitelných nemocí. Vědět, že se váš stav bude prakticky už jen zhoršovat, ale vy si to budete všechno plně uvědomovat, protože mozek vám bude i nadále fungovat, to musí být něco šíleného. Taková varianta je snad ještě horší, než když mozek začne chátrat taky.
V České republice neexistuje právní předpis, který by upravoval a umožňoval provedení eutanazie. Ve své podstatě se vůbec nedivím, že do dneška nikdo takový zákon neprojednal a neuvedl v platnost, protože jak asi všichni víme, je to téma velmi citlivé a zasahuje nejen do oblasti medicíny, ale také etiky. Říkám si, kdo má vlastně právo rozhodovat o tom, jestli se u nás něco takového povolí. A napadá mě jenom jedna odpověď - o svém těle a zdravotním stavu by měl mít možnost rozhodovat sám pacient. Lékaři by se samozřejmě měli snažit jej vždycky zachránit a pomoct mu. Jenže co když je pacientův stav terminální, pacient trpí bolestmi a o žádné "zachraňování", které jen oddaluje nevyhnutelné vlastně nestojí?
V takové situaci máme možnost uchýlit se k tzv. písemnému negativnímu reversu, ve kterém prohlásíme, že nemáme zájem o léky nebo transfúze. Lékaři by měli brát v úvahu i tzv. dříve vyslovené přání, které necháme v písemné podobě uložené u notáře a které říká, že ve vážném stavu si nepřejeme být léčeni nebo připojeni na přístroje. O eutanazii jako takové není nikde ani zmínka.
Pan Šlusař ze zmíněné reportáže nyní pobývá v domově důchodců, ale své přání ukončit život dříve než přijde jeho čas, vyjevil nejen svým ošetřujícím lékařům, ale pokusil se kontaktovat i Poslaneckou sněmovnu. Podle očekávání byla jeho žádost zamítnuta. Nikdo k takovému řešení nepřistoupí, nemá-li oporu v zákoně. Lékař, který by eutanazii přesto provedl, čelil by obvinění z vraždy či zabití.
Tak se ale panu Šlusařovi nemůže asi nikdo divit, že hledá pomoc jinde. Chce odjet za hranice, do některého ze států, v nemž není eutanazie zakázaná. Takovou zemí je např. Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko a některé státy USA. Ve všech zemích, které eutanazii povolily pro ni ovšem platí přísná pravidla. Pacient musí trpět nesnesitelnými bolestmi, neexistují přitom vyhlídky na zlepšení jeho zdravotního stavu a  musí o něm být podrobně informován. Pacientův stav posuzuje ještě minimálně jeden nezávislý lékař. O ukončení života musí nemocný několikrát požádat při plném vědomí.
Ve Švýcarsku provedli eutanazii téměř 60 letému Craigovi, který trpěl nevyléčitelnou degenerativní poruchou. Přenos z tohoto zákroku byl natáčen televizními kamerami a opravdu odvysílán. Reportáž o tom je stále dohledatelná na YouTube.
Mnozí si možná dokážeme představit, že pokud bychom se ocitli na místě nemocného a trpěli silnými bolestmi, aniž by existovala šance, jak náš zdravotní stav stabilizovat, napadlo by nás možná to samé a také bychom uvažovali o tom, že nemá smysl se tu dál trápit. Upřímně ale pochybuju, že v České republice někdy dojde k uzákonění eutanazie.
Zastánci eutanazie říkají, že jde o jisté východisko ze složité situace pacienta, že je mu tak v podstatě nabídnuta pomoc, aby zde netrpěl další dlouhé týdny, měsíce nebo roky, během kterých se ke smrti přibližuje nedůstojným způsobem. Jen si tak říkám, jestli smrt sama o sobě může být někdy důstojná.
Na druhou stranu je nejspíš pravda, že pokud by došlo k povolení eutanazie i v naší zemi, objevilo by se množství případů, kdy by k eutanazii byl pacient tlačen svým okolím a příbuznými. Vidina majetku a touha po něm u jistých osob dělá své. A tak by bylo dost těžké ubránit se manipulaci.
Téma eutanazie je dle mého názoru jedno z nejtěžších a nejkomplikovanějších témat současné medicíny. I když lékař může mít lidské pochopení pro utrpení a přání pacienta, ze své pozice lékaře pro něj v tomto ohledu nemůže příliš udělat.
Pacienti trpící nevyléčitelnou chorobou mají tedy jen dvě možnosti. Buď trpět dál a prostě čekat až to přijde samo a nebo stejně jako pan Šlusař hledat "pomoc" v zahraničí. Skoro si troufám tvrdit, že takových pacientů bude postupně čím dál víc.

Bekuška, štěně z krabice (pro Pouto nejpevnější)

Už když jsem byla malá, pořídili mi rodiče pejska. Říkali jsme mu Apollo a okamžitě se stal miláčkem rodiny. Když po 12 letech zemřel, máma už o dalším zvířeti nechtěla ani slyšet.

Bylo právě 20. ledna 2005 a ona zrovna slavila svátek. Své překvapení, když jí můj bratr přinesl jako dárek asi měsíční štěně, jen těžko skrývala. Ovšem nadšení se nekonalo. Spíš naopak! Dárek ji očividně nepotěšil, nechtěla prý už nikdy zažít to bolestivé loučení se s žádným domácím mazlíčkem. A tak další přírůstek do rodiny rezolutně odmítala a žádala mého bratra, aby maličkou černou fenku okamžitě vrátil původnímu majiteli. A v tom byl ten problém.

Dozvěděli jsme se, že bráchova kamarádka fenečku našla zahrabanou v krabici před Hypernovou. Někdo ji tam nechal. Samotnou. V zimě! Jak může být někdo schopný tohle udělat, nechápu do dneška. A protože ta kamarádka věděla, že týden předtím jsme přišli o prvního pejska, napadlo ji, že bychom si mohli štěňátko nechat a poskytnout mu domov.
Jenže co teď, když s tím máma důrazně nesouhlasila? S bráchou jsme věděli, že přemluvit ji, je takřka nemožné, a tak jsme to nakonec usmlouvali alespoň na to, že si psí holčičku necháme doma pár dní, než jí najdeme nové bydlení.
Byla kouzelná. Celá černá, jen na tlapkách měla bílé stopy. A ten její úžasný pohled! Pravda, byl trošku smutnější, jak jsme poté zjistili, někdo ji před pohozením u obchodního domu surově týral. Dodnes nevíme, u koho do té doby přebývala ani čím vším si musela projít. Dalo nám velkou práci, než jsme té malé „čertici“ ukázali, že se nemusí už ničeho bát. Dostala krmení i vodu a když se trošku rozkoukala, „vyluxovala“ misku během pár minut! Potom se ke mně pomalu přiblížila a nechala se vůbec poprvé od někoho pohladit. Každý by si všiml jejího strachu uvěřit lidem. Není se co divit!

S každým dalším dnem u nás byla ale klidnější, dokonce si začala hrát s plyšovým medvídkem, kterého jsme jí koupili. Téměř vždy, když jsem seděla u počítače, usínala mi na klíně. Pomalu se z nás stávali parťáci a i máma věděla, že rozloučit se s takovým mazlíčkem, nebude snadné. Zničehonic souhlasila, že si ji necháme! Měla jsem obrovskou radost!

Pojmenovali jsme ji Beky, já jí ovšem do dneška říkám „Bekuško“ nebo „Ty potvoro jedna!“ :-) A miluju ji. I když občas je to s ní trošku složitější, protože svého strachu a traumatu, které si prožila, když ji její předchozí majitel týral, se dodnes nezbavila. Kdykoli nám např. v kuchyni spadne na podlahu poklička, utíká Bekuška rychle do vedlejšího pokoje, bojí se i sebemenšího rámusu. Někdy jen tak „bezdůvodně“ vystartuje, nemá ráda hluk ani to, když slyší, jak si v koupelně napouštíme vanu. Jestli se ji někdo snažil topit pod vodou, těžko říct. V každém případě si nejspíš prošla šíleným peklem! A následky si s sebou nese stále. Kdybych potkala toho, kdo jí ubližoval, nejradši bych ho zabila. Kdykoli si jen představím, co všechno musela Bekuška asi vydržet, je mi do breku.

Jsem šťastná, že ji máme, děláme spolu venku blbosti, naučila se dokonce i přihrávat nám malý gumový míček, takže pravidelně hrajeme fotbal! :-) Povely jako „sedni“ nebo „lehni“ u nás neuslyšíte. Bekuška reaguje zásadně jen na „hají“ a „hačí“. Každý den uklízím její roztahané hračky po celém bytě. Probouzím se ráno v obležení jejími plyšáky, když si za mnou uprostřed noci přijde lehnout. Bez nich by neusnula.

Při venčení každý den potkáváme Bekuščiny psí kamarády a kamarádky a když ji člověk vidí, jak je s nimi venku šťastná a bezstarostná, nikoho by nejspíš nenapadlo, co všechno už má za sebou. Šrámy na psí dušičce Bekušce už nejspíš zůstanou napořád, ale snažili jsme se jí vytvořit nový, lepší a bezpečný domov. Snad se nám to podařilo! Stal se z ní miláček nás všech.

A co když se student maturity (ne)bojí?

Pomalu, ale jistě se zase blíží šílenství kolem státních maturit. Už při té představě na mě jdou mdloby. Můžeme jen doufat, že tentokrát se všechno obejde bez problémů. Nebo alespoň bez tak velkých potíží jako v minulých letech. Otázkou je, jestli v bezproblémový průběh maturit dnes ještě někdo věří. Když si vzpomenu, jak Ministerstvo školství hlásalo spolu s CERMATem, že státní maturity budou jednoho dne suplovat úlohu přijímacích zkoušek na vysoké školy, musím se od srdce zasmát. Byl by to výsměch vysokému školství.

Maturovala jsem v roce 2007, to znamená ještě postaru. A ať se na mě letošní či minulí maturanti zlobí jak chtějí, trvám na tom, že původní verze maturit byla ve všech směrech náročnější. Co se týče literatury, naučit se rozebrat 20 literárních děl od prostředí, přes postavy až po autorův styl mi prostě nepřipadá jako něco extra náročného. Zvlášť, když studenti dostanou přesné pokyny, co všechno má takový rozbor obsahovat. Maturant přípravě sice věnuje pár hodin času, sepíše si všechna díla na A4, (pokud je svědomitý a pečlivý, že ano...) pak ale stačí se připravené materiály naučit spolu s ostatními maturitními otázkami. A je vymalováno. Navíc, pokud knihy skutečně přečte, není potom co řešit. Při starší verzi maturit se zkušební komise mohla studenta zeptat na kteroukoli knihu a pokud škole jen trochu záleželo na tom, aby byl student opravdu připravený, musel ji umět rozebrat stejně jako letošní maturanti.
Didaktické testy jsou dle mého názoru něco jako běžné cvičení pro žáky základních škol. A ten, kdo má alespoň trochu cit pro jazyk, musí z nabízených možností vybrat tu správnou. A když ne u všech otázek, tak u valné většiny ano! Pokud ne, maturitu si nezaslouží.
V žádném případě nechci znevažovat maturitní zkoušku. Každý, komu záleží na tom, aby v ní obstál se bude muset důkladně připravit. A určité dávce nervozity se vyhne nejspíš jen málokdo (flegmatici se mají vždycky líp). Pořád je maturita první velkou zkouškou, se kterou se studenti v životě setkávají. A podceňovat přípravu by bylo krajně troufalé. Stát se může cokoli - člověk má zničehonic okno jak výkladní skříň, nesedne mu otázka a tak dále. Na druhou stranu jde pořád jen o základní úroveň obtížnosti a když se na to někdo vyloženě nevykašle, myslím, že uspět musí téměř každý. Záměrně píšu téměř, protože náhoda je blbec a navíc už se nemůžu dočkat toho jak si potom zase někde přečtu, že maturita byla těžká a že to CERMAT zase nezvládl.
Role Ministerstva školství a CERMATu je v případě státních maturit až fatální. Nikdo, kdo se v minulých letech o průběh maturit zajímal, nemůže popřít, že za většinu problémů s maturitou spojených, mohly právě tyto instituce. Špatná srozumitelnost otázek, nejednoznačnost v odpovědích či krátký časový limit při maturitě z matematiky, to jsou nedokonalosti, na které mnozí studenti doplatili, dokonce i ti z řad premiantů. A to je potom opravdu problém, když má někdo po celé studium samé jedničky a pak zničehonic neprojde u maturity, navíc když k tomu zřejmě nedošlo jeho vlastní vinou. Koho z nás by to nenaštvalo? V takovém případě má student samozřejmě právo se bránit. I když se ale obrátí na soud, stále nemá jistotu, že jeho závěrečný ortel bude spravedlivý. Tak to koneckonců funguje i v mnohých jiných odvětvích práva. A nejen v nich.
Faktem je, že v období, kdy v čele CERMATu stál pan Zelený, byla státní maturita jedním velkým propadákem. Miliony korun jako by se spláchly do záchodu a o studentech coby pokusných králících ani nemluvě. Samozřejmě, mluvilo se o tom, že zavedení státních maturit se už nesmí déle odkládat, protože za ty prachy už není na co čekat. Já si ale pořád myslím, že dokud nebyly zkoušky dokonale připraveny, neměly vůbec zamířit ke studentům.

Pavel Zelený ve funkci ředitele CERMATu díkybohu už nepůsobí. Štafetu po něm přebral Jiří Zíka a jeho nástup do funkce nebyl vůbec snadný. Musel hasit požáry, všechny stížnosti a problémy s předchozími maturitami padaly na jeho hlavu. Důležité ale bylo, že se z chyb v přípravách maturit začaly vyvozovat důsledky. Ministr školství Petr Fiala svolal krátce po loňských maturitách pracovní skupinu, která měla přeorganizovat stávající koncept maturitních zkoušek a vymyslet nový tak, aby potíže, jež se loni vynořily, už nebyly v příštích ročnících patrné. Výsledkem několika setkání této pracovní skupiny bylo rozhodnutí ministra školství, že maturity budou mít pouze jednu úroveň obtížnosti. A to tu lehčí. A také, že slohové práce z českého jazyka budou opět opravovat sami učitelé na svých středních školách. A většina letošních maturantů zajásala. Musela to být pro ně úleva. Zaprvé proto, že konečně měli jasnou představu, jak bude jejich maturita vypadat a zadruhé, že co do obtížnosti, neměla by to pro ně být až taková námaha. Jistý posun a pokrok pravděpodobně vidíme všichni.

Přesto si nemyslím, že by takováhle podoba maturit byla to pravé. Jestliže si studenti i učitelé středních škol loni a předloni stěžovali, že základní úroveň obtížnosti je pro studenty primitivní a je to výsměch  jejich schopnostem a zároveň, že těžší úroveň je naopak příliš složitá a není v možnostech většiny (či velké části maturantů) ji úspěšně absolvovat, napadá mě jednoduchá otázka. Proč se ze současné lehčí verze nestala verze o něco málo náročnější jako takový zlatý střed mezi původními stupni náročnosti? Těžší maturity byly pro tento rok definitivně zrušeny, což víceméně považuju za správné rozhodnutí. Ale jen v případě, že se navýší obtížnost u té první. Současná podoba maturit totiž vyšla vstříc studentům, odstranila jim z cesty k maturitnímu vysvědčení jednu velkou překážku, ale pozitiva zůstala. Daleko účinnější by bylo zpřísnit trochu lehkou verzi. To, že se někdo může pochlubit maturitním vysvědčením znamená, že prokázal určité spektrum znalostí a dovedností, které jej opravňují, aby tento doklad vlastnil. A neměl by mít maturitní vysvědčení "zadarmo". Pokud budou maturity až příliš jednoduché, vlastně se tím nic neřeší. Navíc lehká varianta zkoušek může ve studentech vzbuzovat dojem, že není čeho se bát, protože tak primitivní maturitu by zvládl každý blbec. A to asi není úplně v pořádku.
V dobách, kdy do školy chodili naši rodiče, měla ještě maturita svou váhu. Pořád byl znatelný rozdíl mezi tím, kdo měl maturitu a kdo vlastnil výuční list. Ti s maturitou byli společností vnímáni jako "ti chytří", ti kteří dosáhli AŽ na maturitní vysvědčení. Takto to dnes už dávno nefunguje. Maturitu má dneska téměř každý, a to ani nemusí být kdoví jak inteligentní. Takový posun za ty roky je asi přirozený, všichni se nějak vyvíjíme, a tak jak je dnes standardem pyšnit se maturitním vysvědčením, za pár let bude úplně normální, že ten, kdo má vysokou školu vlastně nad ostatními tak úplně nevyniká. Přesto bych byla pro, aby se i nadále nerozšiřovala řada těch, co mají maturitu jenom proto, že jsou její hranice nastaveny příliš nízko.
Vážnost a důležitost maturit by měla zůstat zachována, ať už vypadají jakkoli. A každý, kdo předstupuje před zkušební komisi, měl by mít v sobě určitou pokoru, respekt a úctu k tomu samotnému aktu, protože tak jako tak je to významný krok v životě člověka. A nebylo by správné myslet si, že pro to člověk nemusí nic udělat a stejně maturitu zmákne levou zadní. Respekt z autorit (když stojí za to) se v životě vždycky hodí.
Ministr školství a ředitel CERMATu se tedy pokusí vrátit maturitě jistou úroveň a zároveň chtějí ukázat veřejnosti, že už z ní není takový paskvil jako byl ještě před rokem. Jestli se to pánům podaří, uvidíme za pár týdnů. Všem maturantům držím palce a říkám - učte se! Bud se vám to hodit! A když to u maturity náhodou neklapne, vzpomeňte si: Když nejde o život,.......

Proč říkám NE terapii pevným objetím

Terapii pevným objetím (holding therapy)  rozvinula Martha Welsh v USA.  V Německu, potažmo v České republice metodu propaguje psycholožka Jiřina Prekopová. Terapie pevným objetím je primárně určena dětem s autismem. Autismus je vrozená porucha mozkových funkcí, při níž dítě nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Jeho psychický vývoj je narušen především v komunikaci s ostatními, v sociální interakci a v jeho představivosti. Jak asi vypadá život autisty jsme mohli vidět např. ve filmu Rain Man s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli.

Před 3 lety odvysílala Česká televize dokument s názvem Mámo, táto, obejmi mě, který měl být jakousi oslavou uznávané psycholožky Jiřiny Prekopové. Pořad ale v řadě diváků vyvolal rozporuplné reakce a tehdy se začalo nahlas hovořit o tom, zda je tato teorie vůbec pro autistické dítě přínosná a zda mu naopak nemůže spíše uškodit. Důležité je říct, že v České republice není metoda uznána a řada odborníků se ostře staví proti ní.
O co jde - při autistickém záchvatu doporučuje Jiřina Prekopová dítě chytit a držet jej v pevném sevření i proti jeho vůli. Dokud se tzv. mezi dítětem a matkou (či jinou pečující osobou) nerozproudí láska. Při záchvatu má dítě narušené emoční vazby a k jejich upevnění má dojít tak, že dítě zkrátka "zlomíme šokem". Obejmeme jej a pevně držíme. Dlouho. Třeba i několik hodin. A dítě křičí, pláče, kope nohama. Snaží se vymanit z pevného sevření, protože se v něm velmi pravděpodobně necítí dobře. O co hůř, když na něj jeho matka křičí a ventiluje pouze své negativní emoce z toho, že se dítě nechová tak, jak by si maminka představovala. Ale může se takovému dítěti někdo divit?
Když si představím, že by mě někdo proti mojí vůli zalehl, znemožnil by mi jakýkoli pohyb, nedbal ani mých náznaků, že je mi taková situace silně nepříjemná a ještě na mě křičel své osobní frustrace, opravdu pochybuju, že bych díky tomu k takovému člověku cítila lásku. Ta představa je pro mě děsivá. A to ani nemusím být autista. Co se asi tak odehrává v hlavě autistického dítěte, které už bez tohoto šoku má problém s orientací ve světě a prostě nechápe, co se děje?
Terapie pevným objetím je podle jejích propagátorů u konce, jestliže se dítěti uvolní svaly a přestane se objetí bránit. To může trvat mnoho hodin a matka prý nemá brát zřetel ani na to, že se dítě během té doby potřebuje vyprázdnit. Jsou mu odpírány jeho základní biologické potřeby. Vždyť jde přece hlavně o to, aby se terapie zdařila, že ano? Ve zmíněném dokumentu ale můžeme vidět, jak se s postupujícím pevným objetím z očí dítěte ztrácí jiskra, dítě pomalu rezignuje a stává se apatickým. Jen když nad tím přemýšlím, zdá se mi to jako šílenost, natož abych se na takové jednání dokázala dívat nebo jej nedej Bože dovolila praktikovat na svém vlastním dítěti.
Netvrdím, že terapie pevným objetím nemůže dítěti pomoci (a když mě o tom někdo skutečně přesvědčí, možná budu ochotná přehodnotit svůj postoj k ní). Zatím ale žádné takové dítě nebo rodinu neznám. Ba naopak, setkávám se spíše s negativními názory na tuto kontroverzní metodu. A to i mezi těmi, jež mají doma vlastní autistické dítě. Doposud mi nikdo z nich neřekl, že by s metodou souhlasil a věřil v její pozitivní účinky. A přece jenom jsou pro mě přednější můj zdravý rozum a zkušenosti těch, se kterými jsem o daném problému měla možnost mluvit. Informace o terapii pevným objetím jakožto laik čerpám převážně z knih, článků nebo internetu, a tak mohou být moje domněnky nepřesné nebo zavádějící. V podobě, v jaké mi ale metoda pevného objetí byla předestřena s ní absolutně nesouhlasím a považuji ji za krajně nevhodnou a neetickou. Terapie v širším slova smyslu tak, jak ji chápu já, by měla být především o důvěře. O naslouchání a respektování potřeb klienta. Ať se na terapii pevným objetím dívám z jakéhokoli úhlu pohledu, ten potřebný respekt v ní postrádám. A nikdy bych nepřipustila, aby takovou metodu zkoušel někdo na mém dítěti. Nikdy! Dokážu pochopit ty rodiče, kteří se snaží hledat různé cesty, jak svému dítěti pomoci, ale dokud není terapie pevným objetím v České republice akreditovaná a uznávaná mezi odborníky, důvěru ve mně v žádném případě nevzbuzuje. A možná ani potom by nevzbuzovala. I APLA - asociace pomáhající lidem s autismem se proti terapii zásadně ohradila.

"U terapie objetím je základní myšlenka kontroverzní: emoční pouto s rodičem lze navázat či posílit vynuceným pevným objetím. Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte? Stres, jejž dítě při terapii prožívá, může mít u některých dětí  negativní dopad na jejich psychické zdraví, způsobit enurézu, vyvolat pocity ponížení, snížené sebehodnocení, u dotekově hypersenzitivních osob velkou bolest, posttraumatický syndrom, rozvoj úzkostné poruchy a dokáže krátkodobě i dlouhodobě  hluboce narušit vztah dítěte a jeho rodiče.

Vynucenému objetí říkáme NE jako rodiče i jako profesionálové. Uvědomme si, že objetí se sice vynutit dá, ale láska nikoliv. APLA velmi důrazně nedoporučuje používání terapie pevného objetí u dětí s autismem a potažmo u všech dětí, jež s objímáním nebo držením nesouhlasí. Vynucené dlouhotrvající pevné objetí považuje za metodu neetickou a ohrožující psychické i tělesné zdraví dítěte." (PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.)

Běžná terapie funguje na principu dobrovolného souhlasu s tím, co bude s klientem či pacientem prováděno. Vezměme si jako příklad třeba léčbu fóbií, praxe je taková, že člověk nejprve musí souhlasit s léčbou. Trpí-li někdo např. fóbií z výtahu, na prvním sezení vkročí do výtahu pouze jednou nohou, na druhém sezení i druhou, na třetím za sebou zavře dveře a takto se pokračuje až do okamžiku, kdy klient dokáže stisknout tlačítko a sjet výtahem třeba o patro níž. Vše ale musí být postupné a hlavně se souhlasem klienta. Pokud budeme někoho nutit nebo jej dokonce do výtahu strčíme násilím, samozřejmě, že se začne bránit, vyděsí se, zpanikaří a projde obrovským šokem. Stejně dle mého názoru funguje i terapie pevným objetím. Nějak se mi z toho všeho vytrácí cit. A s kým jiným bychom měli jednat citlivě než s dětmi, o to více s těmi, které trpí autismem nebo jiným znevýhodněním.
Násilím si nikdo na světě lásku nevynutí a když budeme někoho proti jeho vůli držet a sdělovat si pocity, které v nás takový stav vzbuzuje, vsadím se, že to nebudou pocity zrovna příjemné. Jakoby tu šlo hlavně o to uvolnění emocí rodiče a ne o pomoc dítěti. Vždycky je lepší dítě obejmout v klidu, pohladit. Ne si vynucovat něco způsobem, který je dítěti nepříjemný a říkat tomu láska. Ale o tom ať si každý utvoří názor sám.